Milí přátelé,
15.7.2020 ve 21:00 našeho času proběhne online komunitní sledování nejnovějšího rozhovoru s benediktýnským mnichem bratrem Davidem Steindl-Rastem.
Komunitní promítání najdete na facebookové stránce https://www.facebook.com/Gratefulness.org/
Video je ale dostupné již nyní a podařilo se nám pro vás zajistit český překlad rozšířené verze rozhovoru, který najdete níže pod videem.
Bratr David v neděli oslavil 94. narozeniny a jsme vděčni, že máme tu možnost sdílet jeho myšlenky a úvahy, které vás mohou obohatit v každodenním životě.
Stále je také dostupná k zakoupení kniha bratra Davida: Cestou ticha, Žít posvátné ve všední dny.
Klíčem k radosti je vděčnost. Všechno mi dává radost. Samozřejmě, v dnešním světě je mnoho věcí, které se v dnešním světě zhoršují, ale dává mi to radost být kolem, být schopen komunikovat s lidmi, kteří se snaží vylepšit svět, vidět, co se děje. Dokonce i těžké věci.
Ani si nemyslím, že v tomto případě zaujímám ústřední postavení v tomto hnutí, ale středem a podstatnou částí je opravdu "považovat si vašich požehnání". Tato myšlenka vděčnosti a náš zvláštní důraz je kladen na to, že nemůžete být vděční za všechno, ale můžete být vděční v každém okamžiku, protože i když vám je dáno něco, za co nemůžete být vděční, můžete být vděční za příležitost, která je vám dána.
Utrpení je součástí života. Utrpení je vždy spojeno s úzkostí a úzkost je v životě nevyhnutelná, ale strach je volitelný. Když se bojíme, naježíme se a uvízneme v tom úzkém bodě naší úzkosti. Pokud důvěřujeme, projdeme skrz jako porodním kanálem a nakonec se zase narodíme, tak jsme přišli na svět a musíme znovu a znovu provádět toto gesto důvěry přechodu z vlastního místa a vycházení na druhé straně v novém zrození. Dokonce i v současné chvíli, ve které jsme konfrontováni s problémy a obtížemi a úzkostmi a nemůžeme vidět, že vůbec existuje cesta ven. Ale když se podíváte do našeho zpětného zrcátka a pokud si vzpomenete na minulost, znovu a znovu jsme procházeli podobnými situacemi, kdy se zdá, že se stane to nejhorší a je to konec všeho a vzejde úplně nový život.
A je pro nás důležité si na toto vzpomenout až budeme uprostřed utrpení. Pak budeme více, vlastně více živoucími… dokonce i uprostřed utrpení. Takže ať už je to ve veřejném nebo v soukromém životě, okamžiky, ve kterých podstupujete velkou, opravdu velkou výzvu, jsou také okamžiky, ve kterých docela spontánně žijete přítomným okamžikem. V tuto chvíli, pokud nedůvěřujete životu, pokud se bojíte života, jste jednoduše ochromeni a nemůžete se pohnout z místa. A pokud reagujete na to, co vám přítomný okamžik přináší, pak je to projev důvěry v život.
Nebojte se. Nebojte se. A opakem strachu je důvěra. Takže je to v podstatě o tom, věřit životu. A pokud se nebojíte, život vám ukáže cestu. Nemusíte mít své nápady. Nemusíte mít své vlastní nápady. Je dobré mít své cíle. Velké cíle, velké vzory, důležité hodnoty, ale ne příliš jasnou představu, jak se to udělá, jak jich dosáhnete. Život to ví lépe. Důvěřujte životu.
A to je také středem každé duchovní tradice, důvěra v život. A proto i vyjádření poděkování a žití ve vděčnosti se projevuje ve všech různých duchovních tradicích. A každé z velkých náboženství řekne „vděčnost? ach ano, to je pro nás velmi důležité “. Je to proto, že podstatou je tato důvěra v život. A to je také středem každé duchovní tradice. A tak se spiritualita měří naší živostí. A to znamená živost v těle, dokonce i v nemoci. Dokonce i během nemocí je rozdíl, zdali jste živí ve svém těle nebo se živosti nějak vzpíráte nebo se ji od sebe snažíte odstřihnout. Být skutečně naživu ve vašem těle, být naživu ve vašich emocích, být naživu ve svých intelektuálních zájmech, to vše je opravdu součástí duchovnosti. Být vědomi, naslouchat a reagovat. A to tedy znamená také politické situace, za které jste zodpovědní.
A pak první, co většinu lidí napadne, pokud se hovoří o spiritualitě, velkém tajemství života. A když říkám tajemství, mám na mysli velmi konkrétně realitu nebo spíše skutečnost, protože ta na nás působí, ale můžeme to pochopit, pokud nás uchopí.
Cílem každého náboženství by mělo být přivést lidi k této základní religiozitě co nejrychleji a nejefektivněji. Ve skutečnosti však člověk zjistí, že náboženství říká, dělej co ti říkáme a takhle slav, věř těmto a tamtěm věcem. Což je dobré, pokud vás to vede zpět k tomu, že jste lidskou bytostí v živé konfrontaci s velkým tajemstvím, ale pokud se to stane samoúčelným cílem, je to skutečně destruktivní. Problémem je zde vůbec slovo náboženský, protože na jedné straně máme na mysli příslušnost k určitému náboženství. A na druhé straně, náboženský znamená duchovní… je to krásné slovo. V dnešní době není tak přitažlivé, ale slovo náboženství pochází pravděpodobně, etymologicky z Religare. Pouto, znova, znova spojit pouta, která byla zpřetrhána a náboženství správně pochopeno, a to znamená opět spoutání duchovnosti, rozbitá pouta mezi každým z nás a naším skutečným Já. Mezi každým z nás a všemi ostatními lidskými bytostmi, všemi ostatními bytostmi, celým vesmírem a přerušenými pouty mezi námi a tím Velkým tajemstvím, které používá slova Bůh, správně nazývá Boha, k tomuto tajemství, k němuž jsme přirozeně směřováni a se kterým se musíme nějak vypořádat. A tento druh náboženství nazývám naší základní lidskou religiozitou. A lze předpokládat, že dokud budou lidé, v minulosti ... a bude tam, dokud budou lidé i v budoucnosti, protože to nás tak obvykle charakterizuje.
Nyní je tu tato základní lidská spiritualita a v určitých dobách historie ... jeden, velký mystik obvykle bude vyjadřovat tuto základní lidskou religiozitu v konkrétních pojmech, které hovoří k jeho společnosti, bude ji vyjadřovat v podobách této konkrétní kultury a této konkrétní situace v historii. A tak náboženství vyrůstá z této religiozity a pokračuje pak jako náboženská tradice… může se měnit a nabrat všechny podoby a o několik set let či tisíc let později se objeví další náboženství. A tak jsme nyní konfrontováni jak s naší základní spiritualitou, s naší religiozitou, tak se všemi těmito různými náboženstvími.
Nyní se musejí náboženství, ve chvíli, kdy dosáhnou určité velikosti, stát institucemi. A tam je problém. Instituce, jakákoli instituce, vzdělávací, lékařská, politická, ať už jakákoli instituce, po krátké době zřejmě zapomíná, pro co byla založena. A stává se pak samoúčelnou, starající se hlavně o sebe. A to se stává i náboženstvím. A pak různá náboženství, protože jako instituce se musí definovat proti sobě, vytvářejí nepokoje a války v historii, zatímco hluboké ticho sdílené religiozity nás spojuje. A tak náboženský… mezináboženský dialog musí vždy vést k tomuto tichu, ke sdílenému tichu. A když to tak je, dosáhlo svého cíle ... protože na této úrovni existuje společenství.
Můžeme se také učit jeden od druhého, protože jedno náboženství může zdůraznit jeden aspekt, jiné náboženství druhý. Například na prvním setkání buddhismu a křesťanství… ve 20. století mnohokrát říkali buddhističtí učitelé, co se od křesťanů musíme učit, je sociální jednání. A mnohokrát křesťané řekli: „co se od buddhistů musíme naučit, je vrátit se k meditaci.“ Jedno náboženství tedy může učit druhé i na úrovni interakce mezi náboženstvími. Cílem je však najít společenství, které nás spojuje v tichu. Neexistuje žádný rozpor mezi živostí, intenzivní živostí a tichem. Není to ticho, ve kterém mluvíte, pokud jde o spiritualitu, není to ticho márnice, dokonce ani ticho knihovny, ale ticho řekněme vrtule, která se otáčí tak rychle, že zmizí. Už ji nevidíš. Je to živé, živé ticho.
V křesťanství ... stejně jako v hinduismus nebo buddhismu, v tom nejlepším a nejhlubším, vám řeknou, že erotický život je něco velmi pozitivního. Erotický život je součástí našeho těla a součástí naší tělesné živosti, a proto jeho potlačení, jak se stalo v mnoha náboženských tradicích, není zdravé. A přesto dnes zjišťujeme, že to není zdravé a má to hodně společného s rozšířenou nedůvěrou k náboženstvím. Je to dar zejména proto, že v duchovním životě je vztah tak ústředním problémem a náš erotický život je oblastí, ve které většina lidí nejjednodušeji objevuje radost z náležení ke druhému a vztah a náš erotický dar, který dostáváme každý z nás, má obrovské možnosti pro rozvoj interakce mezi lidmi a vztahy.
Mysticismus je zážitek, není to o mluvení o něm, ani myšlení na něj, ale skutečná zkušenost jednoty se vším, která je v podstatě jádrem všech mystických zážitků… že patříme k tomu Velkému tajemství, s nímž jsme nejpodivněji zároveň konfrontováni. Patříme k němu a jsme s ním konfrontováni. Jsme to my, a přesto v něm existuje vztah Já-Ty. A každá lidská bytost zažívá, že někde hluboce a v určitých časech, velmi živě, například v našich vrcholných zážitcích, a Abraham Maslow, který pro nás tento termín „vrcholný zážitek“ vytvořil, nazval tento jev „mystickým zážitkem“. A jen proto, že v psychologické literatuře tak dobře tento pojem neseděl, změnil jej a nazval jej „vrcholným zážitkem“, ale po celý život trval na tom, že vrcholné zážitky jsou nerozeznatelné od toho, čemu říkáme mystické zážitky. Takže každá lidská bytost má mystickou zkušenost a lze skutečně říci, že mystik není takový zvláštní druh lidské bytosti. Ale každá lidská bytost je zvláštní druh mystika.
Jak se tedy mohou skvělí mystici, jejichž jména všichni znají: Svatý Jan Kříže, Teresa z Ávily a Svatý Hildegard z Bingenu… Jak se liší tito velcí mystici od jiných mystiků? A myslím si, že odpověď zní, že ti velcí nechali tuto zkušenost celé Jednoty vlévat do jejich každodenního života. Vytváří, informuje, mění to jejich každodenní život. Tato cesta je ve skutečnosti pro nás také otevřená, je to výzva pro každou lidskou bytost: nechte tuto zkušenost Jednoty, kterou občas znáte, toto vědomí jednoty s tímto Velkým tajemstvím, nechte ji plynout do vašeho života. A pokud například víte o jednotě, jsme si vědomi jednoty se všemi, také se všemi lidskými bytostmi. Jaký rozdíl by to mělo v sociálním životě, kdyby si toho lidé byli vědomi na hluboké úrovni.
První věc, která mě napadne je, že s vědomím, že musíme zemřít, a pokud si správně přebereme, měla by nás donutit vážit si každé chvíle, protože tento okamžik mi něco přináší , tento okamžik ode mě něco žádá. Tento okamžik je příležitostí k životu. A pokud mi tento okamžik unikne, život je tak velkorysý, že mi poskytne další příležitost. Už jsme však trochu blíž smrti, takže život má jen tolik příležitostí, nevíme kolik, takže už to je skvělý dárek, protože nás to oživuje.
Smrt nás oživuje. Také nás upozorňuje, že v nás je něco nebo nějaký aspekt, který není předmětem smrti.
Je tu také skutečnost, že když někoho uvidíme po dlouhé době… řekněme 10 let nebo 20 let, znovu toho člověka poznáme, ale v těle není jeden atom, který by byl stejný jako tehdy. A přesto je velmi rozeznatelný. To je já, Já zůstává. A protože Já není v čase a prostoru, když můj čas vypršel, nemůže být ovlivněno Já. A to je pro mnoho lidí svým způsobem utěšující aspekt smrti. Pak se zeptáte: „Proč s tím Já tady vůbec jsem? Proč Já - proč to mám? Jaká je funkce mého života?“ Básník Rilke opět dává nádhernou odpověď. A on říká: „my jsme včely [lidé jsou včely]… neviditelného, shromažďujeme nektar viditelného…“ A to znamená nejen viditelný, ale slyšitelný, nektar všeho, co je v čase a prostoru „a my ho sklidíme do velké zlaté plástve neviditelného.“ A to je Já. Nějakým způsobem obohacujeme Já. Prostřednictvím všeho, co trpíme, všeho, co si užíváme a všeho, co prožíváme.
A dalším důležitým aspektem tohoto Já je, že jelikož není v čase a prostoru, nelze jej rozdělit. Takže existuje pouze jedno Já. A to je Já pro každého z nás. A všechny velké duchovní tradice poznaly toto Já, jedno velké Já. Buddhisté to nazývají Buddhovou přirozeností. Všechno má buddhovskou povahu. Křesťané to nazývají Kristovo vědomí. Svatý Pavel říká: „Ještě žiji. Ne já, Kristus ve mně žije. “ Ano, já, ale Kristus žije v tom velkém Já. Každý z nás může říci, že ve mně žije Kristus. A Hindové to nazývají Atman. Má to něco společného s naším dechem, dechem, my všichni sdílíme tento dech. A to je velmi krásné. Je to na jiné úrovni, ale je to velmi krásná myšlenka, že každý dech, který vezmeme, obsahuje nesčetné, doslova nespočetné atomy argonu. Takže s každým dechem, který vdechnete, protože existuje tolik atomů argonu v jednom dechu, máte v průměru alespoň jeden atom někoho, na koho si vzpomenete. Z Buddhy, Ježíše, Gándhího, možná také z lidí, s nimiž bychom ani nechtěli být tak důvěrně spojeni. Ale i na této úrovni dechu jsme spojeni se všemi lidmi a všemi zvířaty a všemi rostlinami. A tím více, v našem Atmanu, v duchovní jednotě, kterou máme se všemi lidskými bytostmi.
Má naděje do budoucnosti je, že když se dnes podívám na lidi, na všechny naše lidi, kteří s námi pracují a pomáhají nám a dobrovolníci, jsou všichni tak nadšení. A moje velká naděje je, že neztratí své nadšení, že toto nadšení bude pokračovat a dokonce poroste. Pro růst nadšení neexistuje žádná hranice. To by byla moje největší naděje.
David Steindl-Rast
Translation: Holos
Comments