Taneční terapie

Mezi tancem jako uměním, kreativním tancem a taneční a pohybovou terapií existují některé zásadní rozdíly. Tanec jako umění a kreativní tanec mohou mít, podobně jako sport, terapeutické účinky, a přesto terapií nejsou, protože systematicky nerozvíjí spojování vědomé a nevědomé zkušenosti.

Při taneční a pohybové terapii mohou nevědomě navozené pohybové reakce vést k asociacím ranějších událostí a k jejich novému prožití. Tím si člověk uvědomí vtištěné pocity a pocity spojené s událostmi a novým prožitím si je může více uvědomit.

Díky tomu, že proces probíhá v neverbální rovině a pohyb se stává prostředkem vyjádření, mohou se lidé do procesu hluboce ponořit. Základem jsou tvořivé taneční improvizace a nevědomé volné pohybové asociace, ať se jedná o individuální nebo skupinovou terapii. Tím, že do pohybových a smyslových procesů zapojíme výrazové pojetí a odlehčíme je hrou, umožníme, aby se objevila znovuprožití a symbolicky ztvárněná preverbální zkušenost, třebaže je uložena velmi hluboko. Tyto preverbální zážitky lze následně sdílet s ostatními, mohou být převedeny z tělesných prožitků do myšlenek a slov. Aby jedinec mohl získat zpětnou vazbu z vlastního těla a pohybu na preverbální úrovni, musí se jeho měnící se já odrazit v tělesné představě vyjádřené spíš pohybem než slovně. Pokud však verbalizace není nadměrná, může v pravou chvíli proces podpořit.

Také zpětná vazba od ostatních pomáhá vytvářet nové vztahy založené na tělesných vjemech.

Dá se rovněž využít i jiných prostředků:někdy lze například pohybový proces objasnit pomocí kreseb či zvuků.

Převzít zodpovědnost za pohyb znamená převzít zodpovědnost za své já v pohybu a za pocity, které člověk při procesu prožívá.

Helen Payneová: Kreativní a pohybový tanec ve výchově, sociální práci a klinické praxi , Portál, vyd.1999

 

Taneční terapie

 

Sharon Chaiklin

Taneční terapie je formou psychoterapie, ve které je přednostním prostředkem změny pohyb. Zatímco komplexní vztahy těla a mysli se už dlouho uznávají a zkoumají, v moderní západní kultuře se jen málo výzkumu týká využití těla jako léčivého prostředku pro psychické poruchy. Východní kultury tyto vztahy studují daleko rozsáhleji. Mnohé z pohybových forem, jako např. Tai-Chi, vznikly za účelem meditace a podpory osobnostního růstu. Tzv. spojení "body-mind" (tělo - mysl), vidí jako systém, který musí fungovat snadno a v harmonii. Porušení plynulosti a jednoty může poukazovat na psychický a fyzický stres, nebo konflikt. Taneční terapie na těchto předpokladech, na psychologických a fyziologických konceptech, staví, a velmi podporuje myšlenku vztahu mysli a těla.

 

Historický vývoj

Tanec byl dlouho pro svou schopnost vyjádřit život samotný základem existence člověka. Žít znamená pohybovat se, harmonicky fungovat s rytmy svého těla a okolního světa. Ve všech kulturách se první pokusy člověka o komunikaci, historicky i vývojově, objevují v preverbální fázi. Gesta a výrazy těla jednoznačně byla prostředkem k jakémukoliv pokusu sdílet zkušenost. Tak, jak se vyvíjel jazyk a struktura kmenů, tvar životu dávalo náboženství, tanec byl neoddělitelně součástí bohoslužby a modlitby, a pokoušel se o strukturování a vysvětlení života. Tanec tvořil silné a sjednocující vyjádření důležitých milníků lidského života: narození, puberty, sňatku a smrti. Byl jedním ze způsobů kontroly nad životem, tím, že smiřoval se silami, ovládajícími déšť, slunce, úrodnost země a plodnost člověka. Rytmy a pohyb jednotlivých členů kmene dávaly skupině sílu a jednotu během boje, útěchu ve smutku. Struktura tance umožňovala předávání znalostí kmene na mladší členy. Tanec je jazyk, který využívá jednoty těla-mysli-ducha, aby se dostal do kontaktu s nejhlubšími zkušenostmi, bolestnými i radostnými, pro ty, kteří jsou pozorovateli, i ty, kteří se ho účastní. Jeho hluboce primitivní aspekty umožňují empatické chápání.

 

Taneční terapie jako profese

V současnosti se vyskytují dva pojmy - "taneční" a "pohybová" terapie. "Tanec" modifikovali na "pohyb" ti, kteří se chtěli oddělit od tance jako uměleckého oboru. Slovo tanec má v naší kultuře úzký význam. Termín je díky této stereotypizaci mnohdy špatně pochopen, pokud se používá v rámci terapie. Jednotliví terapeuti se liší také používáním nebo nepoužíváním hudby. Ti, kteří ji používají vzácně a spíš se spoléhají na vnitřní rytmy pacienta, častěji volí termín pohybová. Nicméně, rytmická kvalita pohybu, zejména pohybu ve skupině, a koncepty prostoru, času, síly a rovnováhy, mají kořeny v samotném tanci. Mnozí věří, že je důležité udržet identifikaci s tancem jako uměleckým oborem, protože je to právě rovnováha mezi uměním a vědou, která činí kreativní terapeutické použití tance tak hodnotným a úspěšným. Vyskytly se jiné snahy najít popisný pojem, např. Schoop a Salkin používají termín technika tělesného ega. Ale všechny vedly zpět ke generickému pojmu taneční a pohybová terapie. Tak, jako ve všech oborech, pochopení principů je užitečnější, než lpění na názvu.

Psychiatrické teorie a taneční terapie

Využití pohybu v terapii má co do činění s nejzákladnějšími a nejprimitivnějšími koncepty lidského chování a vyjadřování, a proto je možné ho v rámci teoretických struktur již existujících psychiatrických teorií využít. Všechny systémy si všímají preverbálních fází vývoje, primárních procesů, mnohých příčin a obtíží, vedoucích k blokům verbální komunikace, ale nástroje, které by v psychiatrii sloužily přímé intervenci na těchto rovinách, jsou stále velmi omezené. Jako užitečný základ k pochopení této problematiky může posloužit práce Wilhelma Reicha. Reich extenzivně pracoval na tom, aby prokázal, že fyziologické chování je funkčně identické s psychickým chováním: "obrnění charakteru" se neprojevuje jen jako psychologická, ale i jako svalová obrana. Reich zkoumal svalové vzorce a rigidity svých pacientů a věřil, že jsou při inhibici primitivních pocitů esenciální. Pracoval tedy s uvolněním rezistence simultánně na somatické i psychické rovině. Lowen v Reichových teoriích pokračoval a rozvinul je do systému tzv. "bioenergetiky". Vytvořil užitečnou teorii vztahu nesprávného dýchání k bloku pocitu. Říká: "Pohyb s pocitem je možný jedině tehdy, když jsou dýchací pohyby harmonizované s vyjadřujícím pohybem." Je-li potlačen pláč, svaly oka, čelisti a hrdla kontrolují a znemožňují hluboké dýchání. V taneční terapii jsou mnohé z bioenergetických teorií užitečné pro uvolnění těch napětí v těle, které mají vztah k emocím. Aplikace by spíš měla být v kontextu probíhající terapie, než jako pouhá nabídka cvičení k záměrnému vyvolání emoce.

 

Psychologické a fyziologické principy

Tělo samotné je zdrojem pamětí, odpovědí a učení. Učení o sobě samém je úzce spjaté s pochopením toho, jak naše tělo reaguje na mnohé konflikty a stresy každodenního života. Taneční terapie dává strukturu, v rámci které je možné vnímání těla rozvinout za pomoci pohybu, a vede k zapojení muskulárních a viscerálních reakcí, vztahujících se k emoci a emocionální paměti. Tento proces dává příležitost pro katarzi a vyjádření pocitů, které možná byly blokované nebo maskované.

Pohybové změny a psychologické změny jsou navzájem propojené. Kognice a intelektuální povědomí jsou samozřejmě pro změnu nezbytné. V taneční terapii je tělo a jeho pohyb prvotním nástrojem práce směrem k tomuto uvědomění, a k jednotě self.

Taneční a pohyboví terapeuti objasňují důležitost těla, nejen v jeho vztahu k emocím a učení, ale také co do přesnosti v komunikaci. Rozplést myriádu pohybových vzorců jednotlivce je komplikovaný a terapeuticky vděčný úkol. Pohybový styl je jazyk, který hovoří o tom, jak se jedinec adaptoval na životní síly kolem sebe, a jaký je jeho způsob nakládání s těmito silami. Tím, že reorganizuje řeč pohybu, umožní taneční terapeut jedinci vstoupit do kontaktu se zdroji emocionálních omezení a prozkoumat nové a více uspokojivé způsoby chování.

Teorie, vytyčující spojení mezi emocemi, tělem a myslí, jsou pro taneční terapii nejdůležitější, ale bude nutné o tomto předmětu ještě zvlášť pojednat, a tyto teorie posoudit. Považuji nicméně za přiměřené, rozebrat ve stručnosti několik z těchto hypotéz a jejich důsledků pro taneční terapii.

Celý život je vybudován na pohybu. Celá naše existence se skládá jak z volních, tak autonomních senzomotorických reakcí na vnitřní vjemy a vnější prostředí. Na základě těchto vjemů kontinuálně jednáme. Experimenty poukazují na to, že dokonce i když jsme "v klidu", lze lokalizovat svalové napětí určitých svalových skupin, energie je v nich dostatečná, a tím měřitelná, a to dokonce jen při myšlenkových procesech.

Život je zpočátku zastoupen taktilními, termálními a bolestivými vjemy, na které reagujeme motorickou aktivitou. Pohyb začíná náhodně a nekoordinovaně. Tak, jak dítě zraje, je čím dál tím více schopné ovládat svou hrubou motoriku. Dospělí si tělesné komunikace nemluvněte všímají a reagují na ni. S rozvojem řeči jako komunikačního prostředku je fyzická komunikace čím dál tím méně významná. Intelektuální procesy získávají na hodnotě při učení a komunikaci. Jazyk je překladem primárních procesů.

Pro taneční terapii jsou důležité teorie učení, které definují fyziologické změny v těle ve vztahu k emocím, vývoji kinestetického smyslu a empatické svalové odpovědi, a koncepty týkající se vývoje vnitřního obrazu těla (body-image). Teorie emocí se zabývají vztahem mezi fyziologickými a svalovými změnami, vědomím a odpovědí. Prožívání emoce, jako např. vzteku, je fyzické prožívání. Darwin ve své práci před sto lety popisuje přirozenou podstatu výrazů obličeje a těla při různých emocích. Nověji Eckman a Friesen obhajují ve svých transkulturálních studiích hypotézu universálního spojení určitých výrazů v obličeji s určitou emocí. Podobná svalová napětí a impulsy při emoci zažívají všichni, je to překlad do vyjadřujícího pohybu, který lze ovládnout, inhibovat, zcenzurovat nebo komunikovat jinak, v souvislosti s dynamikou kultury a osobnosti jedince. Různé teorie o původu emocí a myšlení (Carl Lange, William James, Nina Bull) poukazují na prožívání tělesných vjemů a pohybů, které jsou okamžitou reakcí na vnímání podnětů. Jelikož tanec je pohyb těla, lze emoce tak, jak jsou prožívané, zažívat a používat přímo v terapii. Není vůbec zapotřebí tyto emoční zkušenosti překládat do slovní symboliky.

Centrální nervový systém je organizovaný do pohybových vzorců. Kinesiologové věří, že určité vzorce jsou dané naším biologickým dědictvím, tak jako pohyb a lokomoční vzorce. Jiné se musíme naučit, a možná i ve specifických situacích upravit. Kinestetická percepce a paměť jsou základem při učení volních pohybů. Taková paměť umožňuje jedinci zahájit celý vzorec pohybu nebo modifikovat část celku. Pouze díky zkušenosti a experimentování s pohybem se tyto vzorce pevně ustanoví. Ve většině sportovních aktivit se člověk soustředí pouze na určité dovednosti a vztah těla k nim. Kromě tance a divadla se věnuje vědomě jen málo úsilí rozvíjení kinestetické paměti celého těla a jeho částí.

Vztahy ke světu kolem nás závisejí na našem vnímání obrazu těla. Je-li znalost těla neúplná nebo falešná, všechny činnosti, pro které je tato jednotlivá znalost nezbytná, budou také chybné. Koncepty směru, jako je nahoru, dozadu, do stran, se všechny vztahují k vnitřnímu pocitu sebe. Prostorové vztahy se utvářejí nejprve pomocí našeho vlastního těla jako referenčního bodu. Hodně dětí má s tímto procesem učení obtíže, a proto je u nich učení nekompletní. Nejsou si dostatečně vědomy různých částí těla, nevědí, jak s nimi pohybovat, nebo co jimi mohou činit. Tak, jak to vysvětluje Schilder: "... pohyb vede k lepší orientaci v našem vlastním těle. O svém těle nevíme mnoho, dokud s ním nepohybujeme. Pohyb je úžasný faktor, který sjednocuje jednotlivé části našeho těla. Dospíváme jím k určitému vztahu k vnějšímu světu a k objektům, a jen v kontaktu s tímto vnějším světem jsme schopni vztahovat různé dojmy týkající se našeho vlastního těla. Znalost našeho vlastního těla je do značné míry závislá na našich úkonech... Posturální model těla se musí vytvořit. Je to tvoření a budování, ne dar."

Taneční terapeut pracuje na rozšíření kinestetických zkušeností, a tak pomáhá expresivnímu pohybu. Postavení těla jako dynamický prvek, a gesta, mají vztah k emočním stavům. Tyto se stávají formou komunikace, tak jako se pohyb stává vyjádřením pocitu. Určité fyzické aktivity na sebe mohou vázat specifické pocity, jako např. kolébání dítěte nebo ohánění se holí. Schilder ve svém pojednání vztahuje koncept vnitřního obrazu těla k pohybu, kinestetice a posturálním reakcím v psychoanalytickém rámci. Říká: "Pohyb (tak) ovlivňuje vnitřní obraz těla a vede od změny v tomto obraze, ke změně psychického postoje... Napětí a uvolnění jsou základními prvky v dynamické posloupnosti. Vzájemné vztahy mezi svalovými sekvencemi a psychickým postojem jsou tak úzké, že se nejen psychické stavy pojí se stavy muskulatury, ale také každá sekvence napětí a relaxace podněcuje specifický postoj (psychický)... každá emoce sama sebe vyjadřuje v posturálním modelu těla a každý expresívní postoj je vázán k charakteristickým změnám v posturálním modelu těla... Tělo se stahuje když nenávidíme... je to spojené se začátkem akce volního svalstva... rozšiřujeme tělo, když cítíme přátelství a lásku. Otevřeme náruč... a hranice našeho vnitřního obrazu těla ztrácí svůj jasný charakter."

Taneční terapeut tohoto vzájemně propojeného vztahu mezi emocemi, tělem a svalovými vzorci využívá. Lidé vyjadřují smutek, radost, hněv a jiné silné emoce pohyby těla. Tyto patří k universálním zkušenostem, které vznikají z reakcí na vnější stimuly. Nicméně obráceným postupem, prací se svalovými vzorci, vztahujícími se k emocím, lze kognitivně vnímat samotné pocity, už jen na podkladě svalové paměti takových spojení. Tím, že člověk rozvine silné, ostré a rychlé pohyby rukou a nohou, které pak zapojí trup, a vedou ke zrychlení dechu, může začít díky pohybům samotným vnímat vztek. Proces se sám o sobě buduje, protože jak člověk začne takový pocit vnímat, ve svalech se uvolňuje více energie, což se odráží ve vědomí této expresívní kvality. Ritualizované pohyby, tak jak je jednotlivé kultury používají, jsou založené na tomto fenoménu. Dříve, ve válečných tancích kmene, pomáhaly rytmické silné pohyby ve skupině každému jedinci navodit pocit síly, moci, jednoty a nezničitelnosti. Obdobně krouživé tance vedly, díky vestibulární stimulaci, k extatickým prožitkům, člověk ztratil pocit svého těla a prožíval jen své spirituální já. Strukturováním pohybových zkušeností a pochopením propojení mezi svalovými impulsy a emocí může taneční terapeut pacientovi pomoci zahrnout a zpracovat blokované emoce nebo strukturovat ty emoce, které jsou pro něj ohromující.

I další studie jsou důležité k pochopení pohybu. Condon, psycholog, studoval synchronii pohybu pomocí analýzy filmového záznamu interakcí lidí. Definoval sebe-synchronii jako pohyb ve vztahu k vlastní artikulaci řeči a interakční synchronii, kdy se pohyb posluchače synchronizuje s řečí a pohyby mluvícího. "... u interagujících jedinců existuje během komunikace základní sdílení pohybu, připomínající tanec. Zdá se, že se jedná o obecnou charakteristiku normální komunikace. Studovali jsme více než sto filmových záznamů lidských interakcí, obraz za obrazem (byly to filmy křováků Kung, Eskymáků a Mayských indiánů), a shodně jsme u nich nalézali fenomén interakční synchronie."

Condon přenáší koncept synchronie do taneční terapie, a říká: "Společný pohyb v harmonii je komunikace. Je to vztah, ve kterém je obsažena informace Jsem s tebou. Jistě to připomíná, umocněnou interakční synchronii..., která vede k uzavřenosti. Prvek synchronie lze rozebírat z pohledu tance. Rytmický a empatický kinestetický smysl, který nám pomáhá si vybavit podobné pohybové vzorce v prostoru a čase, je pro lidi velmi smysluplný. Zdá se, že vede k ujištění o sobě samém, o sobě ve vztahu k jiné bytosti. Synchronie pohybu je v každodenních interakcích normální. Může dojít k desynchronizaci, jestliže lidé nejsou vzájemně v souladu, nebo když jedinec není v souladu sám se sebou. Synchronie s terapeutem a ostatními lidmi tedy tvoří moment uvědomění nebo uzavřenosti. To se může podílet na různých terapeutických situacích."

Zatímco taneční terapeut se primárně zabývá osobní zkušeností a prožíváním jednotlivce, je důležité, aby si neustále uvědomoval, že každý absorbuje širší okruh kulturálního poznání. Existuje například rozdíl v používání doteku a prostoru u různých lidí, v závislosti na jejich kulturním dědictví a není to dané jejich psychickými obtížemi. Scheflen a Birdwhistell mezi jiným studují pohyb v kontextu kultury. Zastávají názor, že řeč těla se vztahuje k vzorcům řeči, skupinovému procesu a sociálnímu řádu jako celku. "Kinesie" označuje chování doteku, gesta a držení těla, očního kontaktu, výrazu v obličeji a prostorového teritoria ve vztahu k sociálním procesům. Pracuje-li taneční terapeut v prostředí, kde se mísí více kultur, musí být nezbytně citlivý k odlišnostem v používání řeči těla.

Podle těchto konceptů Bartenieffová a Paulay studovali transkulturální rozdíly tanečních stylů, nazývané cereometrika. Přišli na to, že "styly pohybu byly naučené, tak jako jiné komunikační systémy v dané kultuře, a slouží k identifikaci jednotlivce jako člena své skupiny." Navíc je taneční styl krystalizací každodenního pohybového stylu dané kultury a je sociálně, ekonomicky a kulturně podmíněn.

Základní cíle a struktura

Základní cíle taneční terapie jsou zároveň obdobné i odlišné od cílů jiné psychoterapie. Vědomí sebe sama, přijetí sebe sama, jasnější vnímání druhých, vytváření uspokojivých vztahů a schopnost přijmout volbu a učinit volbu pro sebe, to jsou v zásadě výsledky terapeutického procesu. Zároveň pracuje taneční terapeut/ka se svými klienty směrem k "zdravému" tělu, tělu nesvázanému konflikty, napětím, distorzemi, a schopnému jednat v rámci otevřeného vyjadřování sebe sama. Tělo by mělo být natolik svobodné, aby mohlo zpracovávat ty stresové momenty a silné emoce, které jsou součástí existence člověka, aby si bylo schopno připustit daný okamžik a pak se restituovat do relaxované rovnováhy a bazální celistvosti proudění energie, aby dál mohlo vnímat a vyzařovat život. Taneční terapie tedy přijímá fakt, že mysl a tělo jsou částí téhož výrazu, a zaměřuje se na pohybovou změnu. Změnou je lepší porozumění tělu a jeho signálům, což jedinci dovolí rozšířit rámec pohybů, a tak má možnost učinit volbu, má více možností jak se srovnávat se životem. Každý člověk by měl odpovídajícím způsobem vnímat a reagovat na své vlastní pocity a na druhé, což by mu mělo dát svobodu spontánně používat tělo a jeho pohyby jako expresívní prostředek s jasným vztahem k právě probíhajícím myšlenkám a pocitům.

Ačkoliv jde o hledání toho, jak lidem dovolit najít jejich vlastní pohyb a vytvořit si spontánní reakce, musí tomuto hledání terapeut/ka poskytnout strukturu. Ta je obdobná struktuře jakékoliv jiné psychoterapeutické modality. Je potřeba určit limity možného chování, dostatečně široké, aby si klient mohl rozšířit své zúžené hranice, ale aby byly jasně přítomné meze v případě, že nastane potřeba kontroly. Struktura, kterou stanovujeme v hodině taneční terapie, by měla být primárně bezpečná a podporující. Pohyb je vnímán jako radostná zkušenost, radostné je dokonce prožívání smutku a hněvu, jestliže byly doposud příliš zadržované. Pohyb nikdy není hodnocen jako dobrý a špatný. Občas může být neadekvátní nebo omezený, ale vždycky se jedná o individuální vyjádření jedince a to takovým způsobem, jakým v daném okamžiku může reagovat. Whitehouseová říká: "To, co je důležité, je pocit tance, ne odhalení toho, co jejich těla nemohou udělat, ale toho, co mohou udělat, toho, co je jim přirozeně k dispozici, radosti, rytmu a energie, které jsou jejich oprávněným dědictvím... Viděla jsem, že čím hlouběji mohu vnímat to, jak prožívá pohyb daná osoba, tím expresivnější a jasnější začínal pohyb být."

Člověk je to, na co se zaměřujeme, pohyb a tanec jsou nástroji. Terapeut/ka spíš pracuje s již existujícími vzorci člověka, než s pomocí stylizované formy tance, jako je balet nebo společenské tance (ačkoliv někdy můžeme tyto speciální formy účelově použít). Techniky se mohou lišit, ale existují základní cíle, společné pro všechny taneční terapeuty. Taneční terapeuti používají své dovednosti, kreativitu a spontaneitu k tomu, aby umožnili ostatním prožívat se na rovině tělesných vjemů a impulsů a umožnili jim komunikaci pomocí akce těla. terapeut musí mít nejen bohatý pohybový slovník, ale musí také znát své reakce a vzkazy, které svým tělem vysílá. Komunikace musí být přímá a jednoduchá, jelikož pohyb je upřímná reflexe sebe samého, taková, kterou nelze slovy zakrýt. Terapeut, jelikož adekvátním způsobem a senzitivně reaguje na každou komunikaci, musí být připraven na setkání s hněvem a nepřátelstvím, stejně jako odtažitostí a apatií. Ačkoliv je role terapeuta často aktivní, musí dbát na to, aby aktivita vycházela z potřeb skupiny nebo jednotlivce, a ne z potřeb terapeuta. Zkušenost je taková, že jako jeden ze spolupracovníků ve skupině odkrývá fakta o pacientovi, vzájemných vztazích a okolí.

Existuje celá škála technik, kterými se jednotlivé styly terapeutů liší. Někteří používají čistě tanec, jiní pracují na kontinuu, končícím někde blízko psychodramatu a interakčních technik. Jedni se zabývají pouze individuální terapií, zatímco druzí jsou více naladěni na práci se skupinovým procesem. Ti, kteří zdůrazňují taneční aspekty, mají větší tendenci používat synchronii pohybu, plynulé pohybové přechody, a účastnit se na více rovnocenné bázi. Míra verbalizace a interpretací je různá. Jsou okamžiky, kdy se terapeut nezapojuje, a je více pozorovatelem. Pohyb se pak často stává prostředkem k náhlejšímu vynoření konfliktu, a v tento okamžik může být terapeut direktivnější. Používání hudby se také situace od situace liší. Ti, kteří pracují se skupinou, zejména se skupinou hospitalizovaných pacientů, mají sklon více využívat strukturované rytmy. Existuje hodně rovin řízené pohybové zkušenosti. Ty závisejí na cílech, věku, postižení nebo poruše pacienta a zařízení, ve kterém léčba probíhá.

 

Popis "sezení" taneční terapie

Následující text je zevšeobecněným popisem hodiny taneční terapie s malou skupinou. Taneční terapeut může mít velkou místnost, svůj prostor, do kterého klienti přicházejí, nebo v případě velkých institucí dochází někdy terapeut/ka přímo na denní místnost oddělení, a tam s přítomnými pracuje. Po uvítání, předběžném a rychlém zhodnocení naladění skupiny, následuje obvykle zahřívací fáze - jak těla, tak vztahů. Začátek hodiny se může velmi podobat taneční hodině, zahajované strečinkem, vyklepáváním končetin, zkoušením funkce izolovaných částí těla, změnami rytmu a procházením různých hladin energie. Terapeut zahajuje kontakt s každým pacientem tak, že kvalitativně reaguje na jeho pohybové vzorce, přizpůsobuje svůj vlastní pohybový styl stylu klienta. Začáteční, jednoduché rytmické pohyby rukou, nohou a hlavy nebo ramen, pomáhají nejen koordinaci, ale i přímému vyjádření emoce. Člověk může prožívat stud, porážku, zlost nebo strach a to se projeví odpovídajícím napětím svalů, postavením těla a gesty. Zahřívání je vhodné k tomu, aby se terapeut pečlivě podíval a vybral klíčové body komunikací, potřeb jedinců a skupiny jako celku.

Tím, že se zaměříme na pohyb, můžou se vynořit témata, která doslova kopírují jakékoliv psychologické nebo psychiatrické principy. Tím, že terapeut dává to, co se děje, do souvislostí a reaguje na stále se měnící vzorce, rozšiřuje používání zapojeného svalstva a tyto tělesné reprezentace verbalizuje, začnou se vynořovat hlavní obtíže. Náš jazyk má popisně zakotveny pocity v tělesné terminologii. Máme pocit, že se nám hlava rozskočí, jsme vykolejení/mimo, nejsme schopni stát na vlastních nohách, potřebujeme oporu, držíme si někoho od těla, chceme se přitulit, nehneme brvou. Tím, že terapeut odezírá pohyby a verbální signály, může se zabývat tématy, rozvíjet je a rozšiřovat je za využití dynamiky pohybu. Např. dynamika dupání se může postupně změnit na pohyb s větší energií, silou a rychlostí. Je možné přidat pokřiky a přejít k sekvencím odtlačování a přetahování, nebo jemný dotek může přejít do společného pomalého kolíbavého pohybu.

Protože pohyb se pojí s pocity, má schopnost sdružovat lidi. Sdílení vyjádřené zlosti znamená, že všichni lidé někdy pociťují zlost, a že je možné ji vyjádřit, aniž by byl člověk totálně destruktivní k jiným i sobě. Podle Freuda existuje ve skupině emoční nákaza, která sdružuje. "... Emoce člověka jsou ve skupině vydrážděné až k vrcholu, kterého vzácně, nebo nikdy nedosáhne za jiných okolností a lidé ve skupině mají příjemný prožitek nerezervovaného se odevzdání svým vášním, tak splývají se skupinou a ztrácejí pocit hranic své individuality." Skupina může dát úplně stejnou oporu jako v dávných kmenových tancích, kdy se rytmické činnosti používaly k navození koheze. Dochází v ní k uvolnění izolace s emočními prožitky a člověk je schopen jít za svá obvyklá omezení. Tak, jak terapeut propojuje jedno spontánní vyjádření s druhým, hodina postupně nabývá na intenzitě. Nápady pro pohybové akce vycházejí z účastníků skupiny, ať už pod direktivním vedením jednoho ze skupiny, nebo z terapeutova pozorování. Každý si odvozuje soukromé významy v daný okamžik a zkušenost přichází z pohybu. V závěrečné fázi se skupina opět sdružuje dohromady, snižuje se intenzita pohybu, což je důležité pro vyjasnění hranic, vnímání integrity vlastního těla, vnímání vřelosti a podpory ze sdílené zkušenosti.

Psychotický pacient

U pacientů s ritualizovanými vzorci, snad spojenými s úzkostí nebo nutkavostí, vede možnost změnit používaná svalová schémata, byť jen dočasně, k uvolnění napětí. To je složitější pro manického pacienta, jelikož jeho silná, rychlá gesta, zdá se, dovolují jen málo relaxace. Terapeut se musí "setkat" s pacientovým pohybem na jeho úrovni, což pro pacienta znamená informaci: "Rozumím tomu, co říkáš". Terapeutovi to umožňuje modifikovat a restrukturalizovat vzorce. Symbolické pohybové souboje jsou spíš sdílenou zkušeností, která může být začátkem vzájemného porozumění, oproti slovním výměnám, které by mohly vést k další izolaci. Chaceová popisuje scénu: "Když se útočný pacient pohybuje vpřed ohrožujícími gesty, vyvolá v terapeutovi, byť jen na přechodnou dobu, strach. Tento strach obvykle provokuje agresivní odvetné chování. Jestliže ale terapeut vyjádří strach pohybem, jako např. schoulením se k zemi, a pak rychle přejde do velmi širokého, vítajícího, přátelského gesta, očekávané odvetě lze předejít. Jestliže pacient v ohrožujících gestech pokračuje, další odpověď pacientovi by byl pevný postoj na široce rozkročené bázi, se vzpřímeným trupem... a opět by terapeut přešel do přátelského pohybu. Obvykle navrhuji dát si navzájem ruce na ramena a přetlačovat se sem, tam, čímž se vytvoří houpavý pohyb... a tato akce je ve své podstatě substitucí nebo sublimací útočné akce, která se z nějakého důvodu zdála pacientovi nezbytná."

Se skupinou hospitalizovaných pacientů musí terapeut obvykle překonávat pasivitu a závislost, kterou je skupina obvykle prostoupena. Tak jako v každé terapii, cílem je rozvíjení spontánního pohybu. Lowen píše: "Spontaneita je vyjádření nevědomého. Koordinace je funkcí vědomí. Integrace nevědomého a vědomého v jakémkoliv člověku vede k ušlechtilosti a fyzickému vyjádření emočního zdraví. Spontaneita je manifestací živosti a tzv. id, pocitového aspektu člověka. Koordinace je odrazem síly ega. V integrované osobnosti jsou id a ego, nebo tělo a mysl, sloučeny do výsledného celku, ve kterém každý pohyb těla je ušlechtilý. Pohyby, které jsou koordinované, ale nejsou spontánní, jsou mechanické. Pohyby, které jsou spontánní, ale nejsou koordinované, jsou infantilní nebo impulsivní." Podle J. L. Morena je spontaneita vitálním prvkem, vztahujícím se ke katarzi. Jen za pomoci spontánní interakce se otevírají dveře pro nové chování. Změny, které se v pohybové skupině projeví, lze během hodiny jasně sledovat. Pocitové naladění se mění z ticha a úzkosti na otevřenější vzájemné vnímání, což se projeví relaxovaným smíchem, konverzací, pohodlným dotýkáním a prostorovou blízkostí.

Neurotický pacient

S neurotickými skupinami jsou základní cíle obdobné, jako u psychotické skupiny. Směřování k uvědomění si svého těla, k rozšíření a integraci pohybu, spontánnímu vyjádření a k interakci. Techniky, které k těmto cílům vedou, se poněkud liší. Důraz se klade na lepší vnímání vnitřních impulsů a na takové osvobození, které pacientům umožní na impulsy reagovat oproti strukturování zkušenosti u psychotické skupiny, které vede k většímu kontaktu s vnější realitou. U neuróz se často vyskytují různé inhibitory a cenzory, takže tělo je omezované, složené z "mrtvých" oblastí a je v napětí.

Taneční terapeut pracuje na tom, aby si klient oblasti napětí uvědomil, aby rozšířil vzorce dýchání a expresívní pohyb. Relaxační techniky, pohybové improvizace vystavěné na tématech, společné skupinové improvizace a cvičení na řešení určitých úkolů, to jsou některé z technik, které je možné použít. Analýzou a spojením těchto vzorců s prožitkem jednotlivého člověka, vyvstanou odpovídající kognitivní a emoční zkušenosti. To může vést k novému pochopení a možným alternativám chování. Cheney píše: "Tyto zkušenosti jsou nejen hluboce smysluplné... ale také vedou k větší citlivosti, vhledu, jiné perspektivě a přinášejí více materiálu... pohyb je v hloubce primárně považován za terapii." Podle Whitehouseové je terapie katarzní a kreativní, řeší minulost a ve stejný okamžik buduje novou přítomnost tím, že zbavuje zbytečných napětí, a zároveň při ní dochází k uvědomění nových možností použití energie. Má fáze nevědomé a vědomé práce, nejprve se projeví v pohybu a pak jsou zvědoměny. Člověk se nejen zbavuje symptomů, ale usiluje také o porozumění příčin. Práce probíhá buď individuálně, nebo ve skupině, kde interakce nabývají nového rozměru.

Autistické dítě

Vděčnou aplikací taneční terapie jsou autistické děti. Kalishová v publikaci o práci s autisty uvádí: "Prvním úkolem v pohybové terapii s autistickým dítětem je přistoupit k dítěti z roviny, na které, zdá se, funguje - primitivní senzomotorické roviny, a společně s ním zkoumat rytmy, vokalizace a činnosti těla. Je to pokus zaprvé získat jeho pozornost a snad i dojít k emočnímu kontaktu, a za druhé, což je neméně důležité, pomoci mu formovat obraz těla. Měla jsem pocit, že je to složka, která u těchto dětí chybí. Zatímco schizofrenik může mít obraz těla pokřivený, nebo může dočasně ztratit obraz, který měl, autistické dítě si nikdy nevytvořilo intrapsychickou reprezentaci svého vlastního těla. Terapeut to musí mít na paměti, když dítěti pomáhá budovat nové psychické struktury a koncepty."

Různé populace

Existuje ještě několik dalších oblastí, ve kterých taneční terapie pomáhá v rehabilitaci. Hodně terapeutů pracuje s retardovanými. V hodinách dostanou strukturu pro své emoce, učí se lépe znát své tělo a zlepšují koordinaci. Lidé s různými omezeními, jako např. nevidomí, lidé postižení hluchotou a poruchami řeči, mají vždy přídavné fyzické projevy postižení, a to v používání těla v prostoru a v komunikaci. Principy taneční terapie jsou vždy užitečné tam, kde existuje zátěž pro normální komunikaci, nebo obtíže s vnitřním obrazem těla. S rozvojem nového odvětví psychiatrie - geriatrie, nachází i zde taneční terapie důležité uplatnění. Nejen, že dává podporu, ale vede k udržování fyzického zdraví při využití fyziologických systémů a svalstva, to přispívá hlavně k rozvoji a udržování sebevědomí a sociálních interakcí. Když se lidé pohybují společně v rytmu, bez ohledu na omezení ve fyzickém pohybu, věku, a onemocnění, zahání to samotu. Cíle budou více podpůrné, než že bychom usilovali o zásadní změnu osobnosti.

Věznice a ochranné léčby jsou dalším prostředím, ve kterém může taneční terapeut/ka pracovat, protože problémy vztahu k sobě a k ostatním jsou zde v podstatě stejné. Jiná možná místa, kde taneční terapeut působí, jsou stacionáře, komunitní psychiatrická centra a privátní praxe. V multidisciplinárním zařízení je taneční terapeut/ka součástí týmu a své zkušenosti uplatní, stejně jako lékař, v rámci terapeutického plánu, který sestavil tým.

Myriáda recipročních vztahů, kombinací, proporcí frekvencí, rozsahu použití, frázování, zapojených částí těla a prostorových vztahů, tvoří některé z aspektů, které se podílejí na nesmírné rozmanitosti a komplexnosti pohybu člověka. Protože je možné tento systém použít pro jakýkoliv pohyb, využívá se v současnosti v psychologii, antropologii, transkulturálních studiích, studiích zabývajících se dětským vývojem, tanečním vzdělávání, personalistice, v obchodování k posuzování lidí a samozřejmě v taneční terapii. Taneční terapie je novou profesí, která je neustále v procesu definování sebe sama. Další výzkum a studium z ní v budoucnosti pomůže vytvořit jasně vymezenou terapeutickou disciplínu. Význam taneční terapie spočívá hlavně v tom, že používá a rozvíjí silné stránky člověka, začíná od toho, co lidé MOHOU a pracuje směrem k celkové integraci těla a mysli. Je to kreativní a často radostná zkušenost. Pohyb je dar, který máme všichni společný.

(kapitola 37 z The American Handbook of Psychiatry, 1975, přeložila MUDr. Radana Šourková)

Terapie tancem pomáhá v USA při rehabilitaci úrazů, stavů po mozkových a srdečních příhodách, chronických bolestech, Alzheimerově chorobě, při mentálních a psychiatrických potížích (schizofrenie, maniodepresivní psychóza), pomáhá autistickým a jinak handicapovaným dětem (pomocí metod analýzy pohybů se dá autismus diagnostikovat již několik hodin po porodu), nebo starým dementním lidem. V Praze se v Duncanově centru na přelomu července a srpna letní seminář tříletého výcviku v taneční a pohybové terapii - prvního takového projektu v ČR, který zorganizovala MUDr. Radana Šourková. Se svou kolegyní vedla téměř dvě desítky účastnic osobně prezidentka Americké asociace tanečních terapeutů Miriam Roskin Berger, se kterou jsem měl možnost si chvíli popovídat.

Léčba tancem

Hodně cestujete a v rámci kursu taneční terapie tak poznáváte lidi různých národů a národností. Liší se nějak, co se týče převládající formy jejich pohybů?

Je samozřejmě ošidné zevšeobecňovat. Já mohu hovořit o svých dojmech jen ze zemí, které jsem navštívila. Především se lidé různých národů liší vztahem k prostoru. Země na severu se liší od zemí na západě, co se týče např. prostoru mezi lidmi, sociálních vzdáleností. Na Středním východě a v Asii jsou vzdálenosti mezi lidmi samozřejmě mnohem menší. Studium prostorových vztahů je v rámci taneční terapie a vědeckého zkoumání pohybu docela zajímavým oborem. Zajímavé jsou taky rozdíly mezi vertikálností a horizontálností pohybu lidí. Severské národy jsou mnohem vertikálnější. Tady v České republice se lidé zase více drží při zemi a existuje tady mnohem více rozdílností, co se týče vztahů a pohybů různých částí těla, než ve skandinávských zemích. Právě tak by se ale dalo hovořit o pohybových rozdílnostech mezi jednotlivými skandinávskými národnostmi. Švédi jsou jiní než Dánové atd. Zrovna tak existují rozdíly mezi základními typy pohybu Němců, Čechů nebo Poláků.

Je to nějak geneticky, kulturně či sociálně determinováno?

Snad to souvisí s výchovou, kulturou, ale také rytmem řeči. Jeden z prvních vědomých pohybů, které každé dítě provádí, je pohyb za určitým zvukem. Dítě jde za zvukem hlasu matky a reaguje na rytmus řeči ještě dřív, než ví, co slovo znamená. Rytmus rodného jazyka má tak co do činění se základy kvality budoucí pohybové aktivity. Samozřejmě, že zde existují ještě genetické vlivy i vlivy prostředí.

Dalo by se v tomto smyslu spekulovat, že každá rodina má jiný rytmus a podobné rytmické rozdíly existují i mezi politickými stranami.

To určitě. V Holandsku existuje jedna ženská politická strana a jedna moje žačka napsala práci na téma odlišných pohybových vzorů mužů a žen v politice.

Jak to s Vámi začalo?

Se mnou? Já jsem chtěla být vždycky tanečnicí. Vystudovala jsem psychologii, ale jakmile jsem se dozvěděla, že existuje něco jako taneční terapie, začala jsem se jí naplno věnovat. To bylo už koncem padesátých let. Studovala jsem s Marian Chace ve Washingtonu a později jsem na základě toho obhájila svůj doktorát. Tehdy totiž bylo na světě o taneční terapii publikováno jen pouhých čtrnáct článků.

Jaká byla ta Vaše motivace? Proč vůbec taneční terapie vznikla?

To nebyla jen má volba a motivace. V 50. a 60. letech v podobném duchu začalo pracovat několik dalších tanečníků a psychologů, většinou z Evropy. Já jsem se jako tanečnice chtěla zabývat vyjádřením lidské osobnosti pohybem a teoretickými důvody. Z terapeutického hlediska jde o možnost léčit a poznat se pohybem. Na počátku 60. let většina z nás pracovala na psychiatrických klinikách. Já sama jsem vedla oddělení, které se systematicky věnovalo terapiím v oblasti umění, divadla a tance. Pracovali jsme s velmi těžce nemocnými lidmi a postupně propracovávali teoretické základy taneční terapie. Souběžně s naší prací se tenkrát objevovala nová zjištění, např. co se týče chemické podstaty pohybu nebo emocí. Podobná pohybová terapie s těžce nemocnými pacienty je dodnes velmi ceněna a užívána. Jde o neverbální komunikaci. Samozřejmě, že jsme také zkoumali, jak pohyb mění nás samotné. Zkoumali jsme sami sebe, abychom měli metody, jak pomoci jiným.

Zaznamenáváte v poslední době i v oblasti taneční terapie pomalý, ale velmi zřetelný posun od léčení k prevenci?

Ano a také v to doufám. To je zajímavá otázka, protože když jsme my začínali a když jsme např. v roce 1966 založili Americkou asociaci tanečních terapeutů, tak jsme pracovali a studovali výhradně v nemocnicích. Dnes se už větší díl naší práce odehrává spíše mimo kliniky a doufáme také, že jí zasahujeme daleko širší vrstvu společnosti. Ideálem je samozřejmě použití taneční terapie v rámci prevence, aby tak k pohybovým a jiným omezením vůbec nedocházelo.

Jednou v rámci mého semináře učila také žačka Isabelly Duncanové a já se jí jen tak mimochodem zmínila, že jsem jako malá žabka ještě slavnou tanečnici zažila. A čím se zabýváte dnes, zeptala se má starší kolegyně. Taneční terapií, odpověděla jsem. A ona s úsměvem řekla: "Kdyby děti ve škole pořádně tancovaly, nikdy by nepotřebovaly žádnou terapii". Pokud by se nám podařilo dostat pohyb a hudbu zpět do škol, asi bych pak docela ráda přišla o své povolání terapeutky. Tanec a hudba by mohly lidem značně pomoci při rozvíjení jejich osobností a hledání ideálů.

Začali jsme tedy klinickou praxí, dnes se jedná spíše o to, jak takto objevené metody dostat mezi obyčejné lidi.

Měly na rozvoj teorie taneční terapie vlivy i různé studie šamanských a domorodých tanců?

To je samozřejmě důležitý zdroj našich studií. Základní principy taneční terapie jsou podobné šamanským rituálům, včetně způsobu, jak lidé v různých kulturách různými způsoby vyjadřují sebe sama pohybem. Taneční terapie se samozřejmě zabývala i studiem jiných forem společenského pohybu, včetně uměleckého tance, ale je nesporné, že hlavním zdrojem inspirace pro naše studium byly domorodé a šamanské tance. Samozřejmě někteří taneční terapeuté inklinují k šamanským inspiracím více než jiní. Existuje také celá řada odborných studií na toto téma. Vzájemné poznávání kultury pohybu přece může přispět k rozvoji rasové i společenské tolerance...

Samozřejmě. V rámci taneční terapie neustále objevujeme nové principy a rozdílnosti, které mohou právě vzájemnému poznání a toleranci významně přispět.

Vzpomínáte si na okamžik nebo zjištění, které Vás v rámci taneční terapie hluboce ovlivnilo nebo překvapilo?

Nevzpomínám si teď na žádný přesný okamžik, ale často ráda vzpomínám na stále se opakující pocity v rámci hodin taneční terapie v rámci různých seminářů, kdy vidím, jak se jejich účastníci náhle otevřou a já si znovu do hlouby srdce uvědomím: vida, ono to funguje. Velmi cenné jsou také chvíle, kdy si já i některý účastník semináře nebo tvůrčí dílny vzájemně v jednu chvíli uvědomíme, že teď a tady spolu beze slov velmi intenzívně komunikujeme. Jsou to vždy velice hlubinné pocity těla a jeho symbolů. Právě spojení pohybu a symbolů přináší velmi úchvatné okamžiky. Když to cítím, tak také vím, že se něco skutečně děje. Když se to stane mě osobně, vnímám takovou zkušenost velmi intenzívně.

Víte, že on ví, že vy víte, že on ví...

Ano, něco takového.

Jak by měla např. u nás taneční terapie v té ideální podobě v budoucnosti fungovat?

Taneční terapie dnes nefunguje ideálně ani v USA, natož tady, kde teprve začínáme. Ráda bych se ale dožila doby, kdy se děti budou učit kromě čtení, psaní a počítání i základům pohybu a pohybové neverbální komunikace. V ničím nesvázané a velmi autentické formě. Začít by se mohlo už u velmi malých dětí. To by bylo nejlepší. V každé komunitě by se lidé právě díky pohybu často scházeli. V USA naneštěstí výuka různých druhů umění v rámci základního vzdělání téměř vymizela. Ale v posledních letech se konečně začíná vracet zpátky. Ekonomika USA před několika lety procházela hlubokou krizí a tak se politikové rozhodli ušetřit na některých, podle nich ne tak důležitých předmětech. Říkali, že potřebujeme matematiku a fyziku, ne kreslení a tanec. Naštěstí se to ale opět začíná měnit k lepšímu.

Právě proto jsem se ptal na ideální představu...

Ideální by bylo, kdyby se všude na světě děti kromě matematiky a fyziky mohly učit tančit, malovat a zpívat. Pokud by děti mohly již od útlého mládí právě pomocí různých forem umění poznávat a rozvíjet samy sebe, bylo by to ideální. Jde také o to, že globalizovaná kultura je velmi povrchní a takto by se lidé už od dětství naučili různé formy umění skutečně do hloubky prožívat. Jen si vzpomeňte, jak se v průběhu 60. let právě díky hudbě tehdejší mladé generace celý svět jistým způsobem změnil.

Jako bubeník jsem velmi nespokojen s převládající monotónností rytmu taneční hudby. Je to jen monotónní tuc, tuc, tuc, tuc. Jak se na tento také již globální problém díváte vy? Tančíte na liché rytmy?

Jako mladá jsem byla nadšenou fanynkou jazzu a už koncem 50. let jsem si v rámci svých terapeutických seancí zvala do nemocnic jazzové hráče, kteří hráli živě. A jak jistě víte z vlastní zkušenosti, živá hudba je něco docela jiného, než hudba reprodukovaná. Své studenty na převládající rytmickou monotónnost pravidelně upozorňuji, protože umrtvuje. Stáváme se oběťmi určitých ohlupujících stereotypů. V minulých letech jsem ale s uspokojením konstatovala, že lidé znovu začínají mít zájem o původní rytmy a různé bicí nástroje, např. Mickey Hart, bubeník skupiny Grateful Dead, vydal již několik velmi úspěšných alb, plných nejrůznějších rytmů.

Používáte v rámci svých seminářů právě různé bubínky a jiné rytmické nástroje?

Hodně často je používám při práci s pacienty a pokročilými účastníky mých seminářů. Jsem ale, co se týče použití hudby a hudebních nástrojů velmi opatrná a nejraději učím bez jakéhokoliv doprovodu. Používám jen rytmy a energie lidského těla.

Vždyť přece např. eleuzínská mystéria a různé další rituály různých kultur starověku byly takovou taneční a hudební terapií...

To zcela jistě. Hudba, tanec a divadlo byly velmi důležitou součástí každého náboženství a společenského systému. To teprve ve 20. století jsme na to jaksi přestali dbát. Dalo by se s nadsázkou říci, že psychiatrie a psychologie se staly náboženstvím 20. století a hudba a tanec se do něho vrátily až v 50. letech ve formě terapie.

Jak se na taneční terapii Evropanů a Američanů dívají rození tanečníci, černoši?

Mezi tanečními terapeuty není mnoho černochů. Mělo by jich být víc, ale máme hodně černochů mezi svými klienty a pacienty. Ti, když se to povede, skutečně vědí, co je to pohyb a tanec na té nejzákladnější úrovni.

My tady máme politické a sociální problémy s Romy. Řešení by možná bylo jednoduché: proč je nenechat vyniknout v tom, v čem jsou vrozeně dokonalí - v hudbě a v tanci? Možná, že obdobně se spoustě rasových nepokojů v USA mohlo předejít vhodným terapeutickým programem a využitím přirozených pohybových a hudebních dispozic černochů...

Snad ano... Měli bychom ale být při použití těchto metod velice opatrní, protože my jsme jim je vlastně ukradli. Většina současné hudby či tance je černošského původu. Možná právě hudba od rock´n´rollu až po rap zabránila mnohem horším problémům. A možná, že právě politice a ekonomii chybí právě současné hudební prolínání různých kultur celého světa. Mění se to ale velmi pomalu. Snad se děti našich dětí dočkají.

A možná by bylo rozumné, kdyby se projednávání každého nového zákona musela v parlamentech provádět formou zpěvu či tance...

To by bylo úžasné. Já jsem jednou přednášela o taneční terapii americkým senátorům. Téměř se mi je s kolegy podařilo zvednout ze sedadel... Téměř.

Pokud by se vám je podařilo dostat ze židlí, asi by se přece jen změnili, že...

To určitě. Taneční terapie je velmi silný systém. Jen bychom si my terapeuti měli stále připomínat, že to je především umělecká disciplína.

Možná by při důležitých politických jednáních měl být členem delegace i taneční terapeut. Dokázal by spoustu neverbálních věcí zjistit a spoustu nedorozumění tak předjímat.

Jistě. Taneční terapeut dokáže z několika pohybů určit spoustu věcí a také individuálních problémů. Dokáže to u malých dětí, dokáže to také s lidmi různých kultur. Když se do USA začaly stěhovat velké komunity z Karibské oblasti nebo z Latinské Ameriky, lidé chtěli sociálně žít tak, jak byli zvyklí: začali se shromažďovat na dvorech, mezi bloky. To bílí Američané nikdy nedělali a považovali to za vpád do svých teritorií. Městům to přineslo spoustu problémů. Kdyby u toho byl taneční terapeut, možná by dokázal zjistit příčinu potíží a onoho společenského nedorozumění.

Možná, že i u prvního styku s mimozemšťany by měl být taneční terapeut.

Labanova pohybová analýza dokáže určit, jak lidé používají prostor, pohyb, čas a rozluštit tak jazyk těla. Tělo si navíc pamatuje víc a déle, než rozum. Pokud bude stále větší část populace sedět celé dny za počítačem, asi bude taneční terapie stále více potřeba.

Používáte počítač?

Samozřejmě. Veškerou korespondenci vyřizuji pomocí e-mailu. Počítač je v pořádku, jen my lidé někdy zapomínáme, ža máme také těla, a že dlouhým sezením za počítačem ztrácíme kinesiologickou orientaci. Lidé si navíc zvykli vnímat celý svět pomocí počítače a mění se tak postupně celkový styl jejich komunikace. Z telefonu slyšíme alespoň hlas... Třeba to takovým lidem dojde a občas si zatancují. Třeba si občas zatancují lidé kdekoliv na světě. Tanec přece řídil a určoval sociální a duchovní život celých společností. Třeba si ho lidé opět začnou víc vážit a především využívat.

Psychoterapie a umělecké formy vyjadřování

Taneční terapie v Paříži

Jaroslava Blížkovská

V letech 1995 a 1996 se mi podařilo přesvědčit francouzskou vládní komisi pro společenskovědní obory, že zahraniční studijní stáž je nezbytná pro můj profesionální vývoj, a tak mi k převeliké mé radosti bylo uděleno půlroční stipendium k postgraduálnímu studiu psychologie na Univerzitě René Descartes v Paříži. Psychologický ústav nazvaný podle svého zakladatele Henri Piérona stojí v Latinské čtvrti na levém břehu Seiny nedaleko křižovatky bulvárů St. Michel a St. Germain. Studuje a žije se tam tak dobře (rychle, pestře, plně, furmánsky, kulturně, zajímavě a bohémsky), jak se v románech píše. Původně jsem se orientovala na hypnoterapii, a proto jsem se vydala hledat příslušného odborníka. Jaké bylo moje překvapení, když mi po mnoha marných pokusech řekl vedoucí hypnoterapeutické sekce, pan Didier Michaux:

"Proč proboha jezdíte studovat hypnózu do Francie? Vždyť vy jste v České republice mnohem dál . a máte monsieur Kratochvíla (vyslovil monsieur "Kratošvil"). Ve Francii s hypnoterapií v podstatě teprve začínáme a navíc se musíme potýkat s chladným přijetím odborné veřejnosti."

Ortodoxně psychoanalytická francouzská psychologie hypnózu opravdu přehlíží, a tak jsem hledala náhradní specializaci, ve které bych se něčemu přiučila. V knihovně Centre Pompidou se mi šťastně dostala do ruky kniha France Schott-Billmannové nazvaná Když tanec léčí. Přečetla jsem ji, seznámila se s autorkou a byla přijata do učení taneční terapie. Psychoterapie tancem u nás zatím není příliš rozšířená, a tak bych se s vámi chtěla podělit o něco z toho, co jsem se dozvěděla.

Existuje několik základních větví, stylů či škol taneční terapie, které se od sebe značně liší. Ve Francii vládne v současnosti taneční terapie primitivním výrazem. Navazuje na práci americké tanečnice, choreografky a etnoložky Katherine Dunham, která se dala inspirovat tradičními kmenovými tanci a jinými původními rituály. Členem její skupiny byl haitský tanečník Herns Duplan, který tento styl přenesl v r. 1970 do Francie.

Primitivní exprese je technika inspirovaná primitivními tanci doprovázenými strhujícími rytmy bubnů. Přejímá důležitě atributy původních kmenových tanců objevujících se ve všech kulturách: významnou účast skupiny, kontakt se zemi, rytmickou přesnost, opakování pohybů, hlasový doprovod.

Nejde o to kopírovat nějaký kmenový tanec v jeho nezměněné podobě. Schott - Billmannová (1991) o tom říká: "Nechceme jednoduše reprodukovat prastaré nebo exotické techniky, aniž bychom chápali jejich smysl vyplývající z kontextu. Takto přenesené techniky by ve své čisté podobě našim současníkům nevyhovovaly, ani by k nim nepromlouvaly. Je nutné je nejprve znovu prohlédnout ve světle nových poznatků, "přeložit" je do moderní řeči a přizpůsobit je citlivosti a potřebám naší kultury. Hlavní problém tkví v tom, že tradiční formy (léčivých) tanců tvoří součást náboženských systémů, které jsou naší západní civilizaci velmi vzdálené. Je možné primitivní taneční terapii postavit na vědeckých základech? Lévi - Strauss dokazuje, že terapeutický mechanismus šamanských technik a psychoanalýzy je tentýž - jedná se o symbolizaci. Rozdíl spočívá pouze v tom, že šamanská symbolizace je nabízena zvenčí (šaman např. Vypráví mýtický příběh, ve kterém pacient může objevit své vlastní téma), kdežto u psychoanalytika si každý musí najít svůj příběh sám." Moderní taneční terapie primitivním výrazem je tedy ve Francii místo do exotického pantheónu zasazena do rámce psychoanalýzy. Protože však působící terapeutické prostředky mají univerzální platnost, nebudeme se v dalším výkladu odvolávat jen na psychoanalytický výklad.

Podívejme se nyní, jak vypadá jedna typická hodina primitivní exprese, tak jak jsem ji sama prožila zevnitř i viděla zvenčí při své stáži v Paříži.

Lekce probíhá v prostorném sále a trvá většinou 1,5 hodiny. Lidé se převléknou do sportovního. Jejich počet se pohybuje v rozmezí třiceti až čtyřiceti. Úvodních 20 - 30 "rozehřívacích" minut nedoprovází žádná hudba. Lidé se volně procházejí po prostoru, protahuí se, zívají, uvolňují se. Svět slov je nahrazován neverbální komunikací. Terapeut zadává různé styly chůze (v předklonu, široce a těžce jako medvěd, lehce ve výponu, z pomalé chůze zrychlovat až téměř do běhu a zase zpomalovat až do zastavení, ostře měnit směry na tlesknutí atd.). Následně se účastníci postaví do řad proti vedoucímu a procvičují jednotlivé části těla. Soustředí se hlavně na vertikální a horizontální tělesnou osu a trénují rovnováhu. Posilování a procvičování všech svalových skupin je důležité pro dobrou koordinaci pohybů, pro pocit, že své tělo ovládám a nejsem naopak ovládán vlastní tělesnou nemohoucností.

Určitým mezičasem je krátká střední fáze. Lidé si sednou do kruhu a začínají uvědoměle pracovat s rytmem. Posílají si po kruhu rytmické motivy, skandují svá jména, vzájemně se vyvolávají. Snaží se přitom nepřerušit stálý rytmický proud. Pak se vše uklidní a je čas na krátká verbální sdělení - oznámení o zajímavých akcích, seminářích, divadelních představeních.

Konečně se jeden nebo dva hráči na africké bubny připraví své nástroje a začíná hlavní část hodiny primitivního výrazu. Velmi intenzívní rytmus a krásný dunivý zvuk bubnů rezonuje v těle a přímo nutí k pohybu. Vychází se z jednoduchého přešlapování z nohy na nohu, ke kterému se postupně přidávají pohyby paží, poskoky, chůze do všech světových stran, otáčky kolem své osy, gesta znázorňující setí, sklízení, rybolov, odhazování, přijímání, hlazení něčeho, sekání a švihání, napodobování zvířat. Lidé při některých cvičeních procházejí mezi sebou a zdraví se krátkou pohybovou sekvencí. Každou úlohu doprovází hlasová produkce - úsečné slabiky "ha, ha", "ta,sa" nebo krátké zpívané melodie "a - mari - jé, a - ma - já, e - ja - lá". Všechna cvičení zadává terapeut, každé z nich je upřesněno a předvedeno. Očekává se tedy, že všichni budou cvičit totéž. Prostor improvizace není otevřen, ale přesto si každý najde svůj osobní styl. Pohyby symetricky zaměstnávají pravou i levou polovinu těla, mnohokrát se opakují a zrychlují jednak tím, že nejdříve se cvičí na čtyři doby, pak na dvě a pak každý pohyb na jednu dobu, a také tím, že hudebníci neustále zrychlují tempo. Atmosféra se stupňuje, euforie narůstá, pohyby nabývají na intenzitě, skupina se cítí být sjednocena - v té chvíli se blíží závěrečný chór. Všichni začínají v kruhu stejnou pohybovou variací se stejným hlasovým doprovodem. Terapeut však postupně každé čtvrtině kruhu přidělí jinou variaci ve stejném rytmu. Zní velký polyfonický sbor. Lidé opustí své místo ve kruhu a procházejí mezi sebou, každý se svou variací, kterou předvádí ostatním. Rytmus se neustále zrychluje, vzrušení dosahuje vrcholu a v jednom okamžiku na pokyn terapeuta chór přejde do závěrečné 2 - 3 minutové improvizace. Každý se ponoří do svého vnitřního rytmu a bubny nechá znít skrze své tělo. Tančí tak, jak cítí. Zvlášť v této závěrečné fázi je patrný vstup do transového stavu. Na poslední terapeutův pokyn všichni přeruší svůj volný tanec, a aniž by vypadli z rytmu, rozvibrují všechny části svého těla až do nejvyššího napětí. Hlasový doprovod stoupá a sílí a zlomí se až s posledním úderem do bubnů. Zdá se, že hudebníci jsou na tanečníky napojení a naopak. Všichni zhluboka vydechnou, uvolní se a pomalu se vrací zpátky do běžného všedního dne. Bylo by možné napojit krátkou relaxaci, ale skupina, ke které jsem patřila, si to nepřála. Chtěli si uchovat získanou energie a zdálo se jim, že relaxace by je o ni připravila. Nyní si můžeme uspořádat jednotlivé prvky primitivního výrazu, které působí terapeuticky.

 

Podle Schott-Billmannové (1994) to jsou:

  1. Skupina

  2. Rytmus

  3. Vztah k zemi

  4. Jednoduchost pohybů

  5. Opakování

  6. Taneční variace přesně zadávané terapeutem

  7. Hlasový doprovod

  8. Binarita

  9. Zážitek transu

 

Autorka k nim dodává další tři prostředky, které v primitivních tancích jsou sice obsaženy také, ale s jiným důrazem a významem než v naší kultuře:

  1. Hra s transgresí

  2. Sublimace

  3. Vkládání jednotlivých terapeutických prostředků do rituálu

 

1. Skupina

Tanec v primitivní společnosti neměl nikdy funkci dnešního baletu. Všichni byli jeho aktivními účastníky, všichni cítili svou příslušnost ke komunitě, k celku. Primitivní exprese není pravou skupinovou terapií, protože ve svém prvním plánu nepočítá se skupinovou dynamikou a jejím vývojem. Je to spíše terapie kolektivní, která využívá interpersonálních interakcí. Již samo členství ve skupině však působí léčebně, zvláště u izolovaných, inhibovaných a depresivních pacientů. Společně prováděná energizující taneční aktivita zvyšuje skupinovou kohezi a spolu s akceptujícím a povzbuzujícím vystupováním terapeuta tvoří základ atmosféry psychologického bezpečí. Podílení se na skupinovém tanci, neverbální kontakt s ostatními a také neverbální přijetí ostatními může být samo o sobě korektivní emoční zkušeností.

 

2. Rytmus

Rytmus je univerzální pojem označující různé druhy pohybu v časové posloupnosti (Sedlák, 1990). Existuje jako neoddělitelná vlastnost přírodních jevů, biologických pochodů a tělesných úkonů lidského organismu. Často se mluví o rytmické střídání dne a noci, přílivu a odlivu, ročních období, hodin, minut a sekund, biologických rytmech spjatých s tlukotem srdce, pulsací v tepnách, dýcháním, bděním a spánkem.

Sedlák (1990) shrnuje starší I novější výzkumy, které jednomyslně potvrzují, že rytmické cítění není pouhým nasloucháním a zpracováním časového průběhu hudby, ale je provázeno současně probíhajícími pohybovými reakcemi organismu. Psychofyziologický základ hudebního rytmu i tempa je motorický. Při vnímání a provozování hudby jsou podvědomě inervovány některé skupiny svalů a posluchač projevuje tendenci provádět pohyby odpovídající charakteru jejího metricko - rytmického členění. Tyto pohyby mohou být vnější (vyťukávání rytmu prsty, poklepávání nohou, pohyby končetin, trupu, hlavy) nebo vnitřní (svalové stahy hrudního koše, pohyby hrtanu, změny v rychlosti dýchání aj.).

Iĺjinová (1961) hledala ve svém výzkumu typ rytmu, na který je motorická odpověď nejsilnější. Zjistila, že rozhodující úlohu hraje pravidelné, tudíž předvídatelné střídání přízvučných a nepřízvučných dob. Přesně takový je doprovod bicích nástrojů na hodině primitivního výrazu.

Zvuk bubnů, který je blízký srdečnímu tlukotu, reaktivuje životní sílu a energii. Dle psychoanalytické školy je to proto, že lidem nabízí zvukovou lázeň blízkou zážitku plodu vnímajícího tlukot matčina srdce. Mihule (1984) referoval o výzkumech amerického vědce Lee Salka, který zjistil, že již před narozením má dítě vtisknuty do paměti vzorce řad počítacích dob, jejichž rychlost odpovídá frekvenci matčina srdce, tj. Asi 72 úderům za minutu. Základy vnímání časového průběhu hudby jsou tak již opravdu položeny v prenatálním životě dítěte.

Během cvičení primitivního výrazu terapeut mnohokrát zastaví hudebníky i tanečníky v plné akci. Je to tzv. okamžik STOP. Zároveň s posledním úderem do bubnu se zastaví I tělo tanečníkovo přesně v té pozici, ve které zrovna bylo. Sál připomíná pohádku o Šípkové Růžence. Všichni strnou ve zlomku sekundy a nějakou dobu vydrží bez hnutí ve své póze. Je to bleskurychlý přechod z plného tance do naprosté nehybnosti, který umožňuje pacientům soustředit se lépe na své tělo. Vnímají pulzující energii, jsou pány svého těla, protože ho dokážou zastavit v jakémkoliv okamžiku. To, že pózu drží sami bez rytmické podpory a bez terapeutova vzoru, napomáhá autonomii. Zpřesňuje se I subjektivní obraz těla.

3. Vztah k zemi

Prvním úkolem tanečníka na hodině primitivní exprese je přebrat rytmus svýma nohama, energicky přešlapovat z nohy na nohu a tepat při tom zem. Má cítit, že je spjat se zemí, že je pevná pod nohama, že se o ní může opřít a získat její podporu. V jiných cvičeních jí např. Vzývá jako Matku Zemi a obrací se k ní svými symbolickými gesty.

4. Jednoduchost pohybu

Taneční sekvence primitivního výrazu jsou jednoduché, protože se odvíjí od prosté chůze. Jsou snadno přístupné I netanečníkům. Navíc se mnohokrát opakují, takže se člověk brzy může přestat soustředit na posloupnost kroků a gest a spíše se věnovat jejich provedení - dává jim hloubku, výraz a smysl. I ti, kteří odjakživa tvrdí, že tančit neumějí zjistí, že vlastně tančí. To je motivuje k další práci.

5. Opakování

Primitivní tanečníci svá gesta neúnavně opakují. Jednají podobně jako dítě, které objevuje vnitřní strukturu věty nebo pohybu tím, že je donekonečna opakuje (Scott - Billmann, 1992). Opakování jednoduchých pohybů indukuje rovněž změněný stav vědomí, trans. Tanečník jako kdyby se nechal nést vlnami rytmů a splýval s nimi. Krokové variace jsou snadné, a přesto ne nezajímavé. S každým opakování, se může odvážit dál v drobném experimentování se zadaným pohybem - určitému kroku přidá na důrazu, jinému na lehkosti, gesta paží se stanou výmluvnějšími. I přesně zadaná cvičení tak poskytují prostor pro sebevyjádření. Mírný trans navíc odbourává únavu a zvyšuje zaujetí pro činnost.

6. Taneční variace přesně zadávané terapeutem

Terapeut podle Schott - Billmannové (1994) vystupuje v roli matky, která dítěti nabízí možné cesty, nebo v roli šamana, který rovněž nabízí symbolické modely, jež mohou v nitru příjemce rezonovat s jeho vlastními obsahy.

Tanečník (pacient) si nemusí vymýšlet, co bude dělat, může se plně odevzdat výzvám přicházejícím zvenčí. Odpočine si tak sám od sebe a uvolní se. Zmíněná taneční terapeutka ostře vystupuje proti přemrštěnému individualismu dnešní doby. Ukazuje, že radost se rodí z pospolitosti. Primitivní exprese není davové šílenství bez pravidel; naopak, každý je nucen podřídit se jasným požadavkům. Nehraje se na divocha, ale hledá věčná lidská témata zakódovaná do pohybů vycházejících ze všech kultur světa.

Nabízená gesta jsou archetypy, které umožňují vzbudit a vyjádřit všechny univerzální lidské city: lásku, nenávist, hrdost atd. Jsou nabízeny v tom pořádku, v jakém jde podle psychoanalýzy vývoj jedince. Každý je přijímá na pozadí své osobní historie, která jim dává jedinečnost. Styl provedení tak nese stopy subjektivního životního příběhu (Schott - Billmann, 1991).

 

7. Hlasový doprovod

Hlasový doprovod je psychologicky vysoce účinná, obecně uskutečnitelná a pro jedince velmi přirozená činnost. I jednoduchý zpěv je dobrým dechovým cvičením, rozšiřuje hrudník a zvyšuje vitální kapacitu plic. Navozuje relaxaci svalstva, které již dlouho využívá logopedie při nápravě koktavosti. Zlepšuje nejen obecnou hudebnost, ale rytmem, intonací a barvou obohacuje I řečový projev (Sedlák, 1990).

Hlas tanec doplňuje a činí z něj širší zážitek jak pro tanečníka, tak pro diváka. Podtrhuje pohyb, zdůrazňuje ho a spolu s ním má velkou abreakční sílu. Tvoří samostatnou kapitolu aktivní muzikoterapie. Důležitý je také dialog mezi terapeutem a sborem, který vzniká hlasovou alternací (terapeut předzpěvuje jednu melodii, sbor mu odpovídá jinou).

8. Binarita

Primitivní umění se vyznačuje párovostí. Začíná střídavým podupáváním obou nohou a šíří se na všechny ostatní části těla. Pohyby jsou zdvojovány, jsou identické, symetrické nebo komplementární. Můžeme je opět pozorovat u dětí, které znovu a znovu berou a upouštějí nějaký předmět, otvírají a zavírají dveře, rozsvěcují a zhasínají světlo. Pohyby sdružené v symetrické nebo komplementární dvojice přinášejí cvičícímu pocit uspokojení a harmonie.

9. Trans

Rezonující a postupně se zrychlující rytmus bubnů, opakování kroků a gest a radostná atmosféra ve skupině vedou k mírné změně vědomí. Lehký trans je žádoucí, protože zvyšuje zaujetí každého účastníka pro činnost, rozpouští obrany, ostýchavost a strach z trapnosti,ze zesměšnění. Rozrušení racionální cenzury umožňuje pustit se v pohybovém a hlasovém projevu pokaždé o něco dále, hlouběji. Podvědomí se otevírá pro přijetí nabízených symbolických vzorců jednotlivých cvičení. Trans snižuje únavu a naopak zvyšuje radost z pohybu.

 

10. Hra s transgresí

Hřejivá atmosféra a mírný trans umožňují přehrávat i vážné jevy (např. Agresivitu nebo svádění) s nadhledem a humorem. To, že tanečník něco předvádí jenom "jako", nijak nesnižuje účinnost takového cvičení. Jako dítě ve hře si může odreagovat jinak potlačené emoce. Hra přitom slouží jako diskrétní závoj.

11. Sublimace

Druhým podobným závojem je umění. Během seance primitivního výrazu se tanečníci snaží zdokonalovat své pohyby, snaží se přiblížit svému ideálu a dosáhnout krásna. Primitivní estetika je jednoduchá, vyznačuje se dlouhými nezaoblenými liniemi a pravými úhly. Odmítá vše příliš zdobné. Gesta se stávají krásnými, vycházejí-li z nitra a jsou-li pravdivými, smysluplnými. Tanečníci jsou zároveň umělci a zároveň materiálem čekajícím na zpracování, což tanec odlišuje od jiných forem arteterapie. Tento fakt umožňuje vysokou autentičnost výrazu. Setkání se skupinou navíc obohacuje vlastní rejstřík pohybových forem a umožňuje reciprocitu.

12. Rituál

Rituální stereotyp je skupinovou záležitostí a má úzký vztah k obřadu. Stereo-typizace navyklých úkonů v dané posloupnosti je důležitá pro jeho správný průběh. Lidem dává pocit sounáležitosti a vytváří působivou atmosféru sdílení emocí. Rituální činnosti vkládáme nejrůznější významy, její účastníci věří, že jejich obřad má transcendující význam, že jsou jeho prostřednictvím spojeni s něčím, co je samotné přesahuje, co dodává sílu jejich snažení a propůjčuje hlubší smysl jejich životu.

Primitivní exprese je zároveň skupinovou slavností a zároveň symbolickou psychoterapií. Nabízený rituál v sobě obsahuje metaforu zobecněné lidské zkušenosti, poskytuje také bezpečí pevně daných hranic a umožňuje řídit a strukturovat uvolněnou energii.

Primitivní exprese je adresována široké veřejnosti; zdravým i duševně nemocným. Představuje scénu, kde se odvíjí proud života plný lidského snažení a tužeb, skupinových interakcí i individuálních tajných "modliteb". Je to oslava energie jako životabudiče - člověk, který tančí, je opakem mrtvé nehybnosti.

Literární odkazy v textu:

Iĺjina, G.A.: Osobennosti razvitija muzykaĺnogo ritma u dětěj. Voprosy psychologii,1, 1961

Mihule, J.: Puls a impuls. Sborník Čas v hudbě. Svaz českých skladatelů a koncertních umělců, Praha 1984

Sedlák, F.:Základy hudební psychologie. SPN, Praha 1990

Schott-Billmann, F.: L´expression primitive.Lien social n. 114, Paris 1991

Schott-Billmann, F.:Quand la danse gucrit. La recherche en danse, Paris 1994

Dr. Jaroslava Blížkovská

Psychologický ústav FF MU v Brně

Naše další weby

Rychlý kontakt

Holos Centrum
Marie Dolanské 12
746 01 Opava - Vlaštovičky

+420 773 615 324 

holos@holos.cz

Spolupracujeme

  • Facebook

© 2003 - 2018 by Holos.