Úvod

​

Pracovníci v pomáhajících profesích by měli mít více než jiní zájem o práci na rozvoji vlastní osobnosti a to zejm. proto, že jejich osobnost je mimo jiné také jejich pracovním nástrojem, který může být správném zacházení zdrojem účinné pomoci lidem v nesnázích.

​

Práce s vlastní osobností a snaha o její rozvíjení znamená především usilování o vysoký stupeň sebepoznání, které zákonitě vede k vyšší sebeakceptaci a tím i k vyšší akceptaci a toleranci vůči druhým lidem. Člověk, který si je vědom svých silných i slabých stránek, může těch prvních využívat ke zvyšování vlastní spokojenosti a adekvátnímu přístupu k lidem (pacientům, klientům) a ty druhé může mít pod kontrolou a nedovolit jim, aby působily destruktivně a škodlivě jak na něj, tak na jeho okolí.

​

Znamená to mimo jiné rozpoznání stereotypních vzorců, které si člověk nevědomky přináší ze své původní rodiny a které většinou negativně ovlivňují jeho rodinu současnou, uvědomění si vlastních očekávání vůči partnerovi a lidem obecně, zpracování nevyřešených konfliktů a traumatizujících zážitků z minulosti, nácvik potřebných komunikačních a sociálních dovedností, zvyšování schopnosti empatie (vcítění se do druhých) a schopnosti navazovat hodnotné mezilidské vztahy, odstranění různých škodlivých návyků, neopodstatněných strachů a úzkostí atd.

​

Toto a řadu dalších pozitivních výsledků lze očekávat od absolvování našich individuálních či skupinových psychoterapeutických sezení, při kterých využíváme, podle potřeby, těchto psychoterapeutických přístupů:

​

Typy terapií, s nimiž pracujeme v rámci individuální a skupinové psychoterapie:

​

Behaviorální terapie

​

Behavior znamená chování. Behaviorismus je psychologický směr s dlouhou tradicí v anglosaských zemích a v Rusku. Podle něj je všechno psychické naučené a projevuje se chováním. (Myšlenky, představy, sny a jiné psychické obsahy neprojevující se chováním behavioristé odmítali studovat, ba odmítali i jejich existenci.) Jako psychoterapeutická teorie začal být behaviorismus vlivný až po II. světové válce, největší konjunkturu zažíval v šedesátých letech, kdy se behaviorální terapie používala i např. k přeučování homosexuální orientace na běžnou sexuální orientaci; bez valných úspěchů samozřejmě. Přes jednoduchá teoretická východiska jsou behaviorální psychoterapeutické postupy nepochybně účinné. Příliš úzký teoretický rámec je v posledních desetiletích rozšiřován; dnes se v odborné literatuře shledáte spíše s termínem kognitivně-behaviorální terapie než s klasickým výrazem behaviorální terapie. Kognitivně-behaviorální terapie je přístup kombinující zřetel na klientova poznávací schémata se zřetelem k jeho chován. Má-li být změněno klientovo chování, je třeba změnit i jeho nazírání na situaci, v níž se nalézá - proto se jevilo jako žádoucí rozšířit arzenál terapeutických postupů a do názvu přidat slovo kognitivní.

​

Behaviorální terapie se užívá při léčbě:

​

• nočního pomočování,

• koktavosti,

• chorobných strach čili fobií (nejčastější jsou strachy z uzavřených prostor, např. v dopravních prostředcích, a strachy ze samostatného pohybu v otevřeném prostoru),

• při poruchách příjmu potravy (anorexií, a bulimií),
  při léčbě alkoholismu a jiných toxikomanií (jde obvykle o komplexní léčebný režim, v němž behaviorální terapie tvoří součást),

• k nácviku společensky vhodného chování u kriminálně se chovajících lidí,

• u lidí trpících psychózami - cílem je přitom obvykle osvojování ztracených dovedností nutných ke společenskému styku, někdy k dovedností nutných k sebeobsluze.

• v rámci terapie manželství a rodiny.

• behaviorální terapie je vhodná u lidí, kteří dosud žádnou psychoterapií neprošli. To, co má být ovlivněno, by mělo hrát co nejmenší úlohu v klientových vztazích, případně by to nemělo být spojeno s klientovými velkými vnitřními konflikty, na nichž mají podíl nevědomá přání. Je-li klientovou obtíží řešení jeho vnitřních či vnějších konfliktů (by» polovičaté nebo jen symbolické), je malá naděje na její behaviorální ovlivnění.

• u lidí trpících organickým postižením mozku a u lidí vrozeně mentálně hendikepovaných. Člověk úspěšně vyléčený behaviorálními postupy by měl být zbaven příznaku, který ho do léčby přivedl. Vyšší cíle si behaviorální terapie neklade.

 

Rogersovská psychoterapie

​

Carl Rogers, americký psycholog, nazýval svůj přístup ke klientům původně "nedirektivní psychoterapie". Své první práce vydal v padesátých letech 20. století. Někdy bývá řazen do širokého proudu humanistické psychologie, někdy je z něj vydělován jako postava přinášející osobitá řešení základních psychoterapeutických otázek. Rogersova teorie je jednoduchá. Člověk je ve své přirozenosti schopný pozitivního růstu. Hlavní hnací silou každého člověka je potřeba být pozitivně přijímán druhými. Samozřejmě, nejdříve potřebujeme být pozitivně přijímáni rodiči, nikdo z nás však jimi není přijímán ideálně. A nikdo z nás svou potřebu akceptování neodloží před branou dospělosti. Tato potřeba zůstává nejsilnější specificky lidskou potřebou až do smrti. Podle toho, jak jsme hodnoceni druhými, hodnotíme i sami sebe. Nevhodně sociální učení však některým lidem zablokovalo cestu k vytvoření zdravého sebehodnocení. Neurotické vnitřní konflikty, jeden z častých následků nevhodného sociálního učení, mají záporný vliv na klientův sebeobraz, neurotický klient si připadá méněcenný, zavrženíhodný.

​

Terapeutovým úkolem proto je vytvořit v rámci psychoterapie takovou atmosféru, která klientovi umožní překonat následky dřívějšího nepříznivého učení a pozvednout jeho sebehodnocení. Terapeut nemá klienta direktivně vést určitým směrem, terapii má více vést klient než terapeut. Pokud jde o terapeuta, postačí, když dokáže dostatečně vřele zrcadlit vše, s čím se mu klient svěřuje. Terapeut má s klientem soucítit, pokud to klienta nepoškodí, má být i autentický, tzn. že může vyjadřovat svoje vlastní názory a pocity. V takové atmosféře se uvolní klientova schopnost řešit vnitřní konflikty a klient je později schopen pokračovat v uzdravování i bez terapeuta.

​

Během terapie sedí klient s terapeutem proti sobě, nemají mezi sebou žádný nábytek. Obvyklá délka trvání rogersovské terapie v USA se pohybuje mezi 6-12 měsíci s častostí jedno sezení týdně. Rogersovská terapie se někdy provádí i ve skupinách, v nichž má terapeut aktivnější úlohu než při běžné dynamicky orientované psychoterapii, ve skupině je totiž nesnadnější udržet atmosféru bezpodmínečného přijímání než v kontaktu dvou lidí.

​

Rogersovskou terapii se dá doporučit tomu, kdo byl poškozen příliš striktní, necitlivou výchovou. Nebude příliš platná těm klientům, kteří byli vychováváni příliš benevolentně, případně byli jak děti hrubě zanedbáváni. Výhodou rogersovského přístupu je univerzálnost, není žádná psychická porucha, která by jeho uplatnění vylučovala. Také riziko poškození klienta terapeutem je při rogersovské terapii minimální.

​

Klient se může cítit zpočátku zmaten tím, že mu terapeut stále přitakává a povzbuzuje ho k volnému sebevyjádření, sám však o sobě neříká skoro nic. Zkušený rogersovský terapeut se v pozdějších fázích terapie - která i u nás obvykle trvá několik desítek hodin - odvažuje vstoupit do terapeutického procesu sám za sebe, mluvit o svých vlastních zkušenostech. Tento přechod od formálního zrcadlení k setkání dvou autentických osob vnímají klienti pozitivně, terapeutický proces je jím urychlován. Klient léčený rogersovskou psychoterapií by se měl osvobodit od vnitřních zábran, měl by si začít sám sebe více vážit, měl by být posílen ve snaze řešit vlastní problémy vlastními silami.

​

Jungsovská psychoterapie

​

Carl Gustav Jung je nejvýznamnějším Freudovým žákem. Jeho výklad psychiky a jeho léčebné metody mají v literatuře různé názvy, v nichž se objevují přídavná jména "hlubinná", "analytická", "komplexní". Zde jsem zvolil název nejpoužívanější a nejjednoznačnější. Jung sám zdůrazňoval, že terapeut musí být pružný, nemá lpět na léčebné doktríně, terapie je vždycky dialog, v němž je terapeut účasten jako celá osobnost. Jungův názor, že terapeut je klientovi užitečným zejména tehdy, když se i jeho klientův problém osobně dotýká, by podepsal málokterý zastánce jiné terapeutické školy. Jungovská teorie psychoterapie nechce být svěrací kazajkou, chce naopak podpořit rozvoj terapeutovy i klientovy tvořivosti.

​

Jung revidoval Freudovo učení zejména v těchto bodech:

• Nevědomí obsahuje nejen osobní zkušenosti jednotlivého člověka, ale i zkušenosti celého lidstva, ty se dědí jako hotové struktury. Tyto struktury, které Jung nazývá archetypy, se nejprůzračněji ukazují ve starodávných mýtech, pověstech a pohádkách. Archetypy nám mj. zprostředkovávají prožitky náboženské a duchovní, o tuto možnost však moderní nevěřící člověk přišel, nicméně i on nevědomky uspořádává své prožitky podle zděděných archetypálních schémat.

• Nevědomí je tedy primárním základem lidské duše, vědomí Já zdůrazňované Freudem považuje Jung za druhotný výsledek civilizačního vývoje lidstva. Člověk předhistorický si vlastní Já neuvědomoval, žil v mytické jednotě s přírodou. Když vzdával předepsanými rituály poctu svým bohům, měl přitom zážitek přímé účasti na nadpozemských principech. Osobní Já přitom neznamenalo téměř nic, proto byly možné a schvalované lidské oběti.

• Cílem lidského chování není jen uspokojení sexuálního pudu (jak se domníval Freud), ani pouhé uspokojení touhy po moci (jak tvrdil další z významným Freudových žáků A. Adler), nýbrž spojení s vyššími principy duchovními a náboženskými. Jung připouštěl, že někteří klienti potřebují být léčeni postupem freudovským, jiní adlerovským. V léčebné praxi se na rozdíl od Freuda a Adlera věnoval i lidem starším, pro něž shledával svůj přístup zvláště vhodný.

• Čtyři základní psychické funkce, totiž myšlení, vnímání, cítění a intuice, nejsou u nikoho dokonale rovnoměrně rozvinuty. Jedna z nich jako by ovládala psychiku, další dvě jsou v pozadí, čtvrtá bývá více či méně potlačená a obvykle se začíná prosazovat v období "životního poledne". Psychoterapie má pomoci lidem zlepšit rovnováhu mezi psychickými funkcemi.

• Nerovnováha může být i v typu zaměření osobnosti, někdo je zcela zaměřen ven ze sebe, někdo je naopak zcela obrácen dovnitř. Tato charakteristika je do značné míry vrozená, psychoterapie ji však může také ovlivnit.

• Psychoterapeut má být podle Junga aktivnější než freudovský psychoanalytik, který se zaměřuje zejména na výklad "přenosu" (tedy toho, jak klient promítá své minulé zkušenosti do osoby terapeuta). Jungovský terapeut chce být duchovním vůdcem klienta, někdy i provokujícím a zneklidňujícím. Terapeut je totiž v analýze angažován podobně jako klient, nemá být pouhým neutrálním "projekčním plátnem" pro klientova přání a fantazie, jak požadoval Freud. Terapeut může a má v průběhu léčby uplatňovat i svoje vlastní osobní nápady a fantazie.

• Že sny jsou královskou cestou do klientova nevědomí, na tom by se Freud s Jungem shodli. Jung, který analýzu snů pokládal za nosný pilíř terapie, však odmítal předem dané jednoznačné výklady snové symboliky. Ve snu se mísí zbytky aktuálního denního dění s minulou osobní zkušeností snícího i s archetypálními výtvory kolektivního nevědomí lidstva. Jazyk, který používáme pro vystižení svých uvědomovaných zkušeností, nejde jednoduše uplatnit na výtvory nevědomí. Nevědomí má svou vlastní logiku, terapeut se s klientem mohou pokoušet o překlad řeči nevědomí z jednoho kontextu do jiného, nelze se však dopracovat k nějakému definitivnímu výkladu. Psychologický význam snu tkví podle Junga v tom, že nám ukazuje, kam tíhne naše pravé vnitřní Já. (Toto pravé Já se liší od jungovské Persony, společenské role, kterou si "oblékáme" v závislosti na prostředí, v němž se zrovna nalézáme.) Postavy, o nichž se nám zdá, se dají vykládat jako ty části naší osobnosti, které se nám odcizily. Sen jejich prostřednictvím může ukazovat to, co v bdění opomíjíme. K terapeutické práci jsou vhodnější spíše série snů než jednotlivý sen.

 

Délka jungovské terapie je velmi proměnlivá. Jung publikoval případy, jež mu netrvaly více než několik sezení, měl však klienty, jimiž se zabýval mnoho let. Při jungovské terapii sedí klient terapeutovi tváří v tvář. Terapeut nepodporuje klientův případný sklon přenášet na terapeuta očekávání týkající se jiných osob, tak zvaný přenos považoval Jung za leckdy zbytečnou komplikaci léčení.

​

Jungovská terapie je vhodná pro lidi spíše středního věku, kteří jsou ochotni spojit své obtíže s životním bilancováním. Hlubinná analýza nevědomých tendencí je vhodná jen pro toho, kdo netrpí psychózou. Jung se v léčebné praxi velmi obával případů nerozpoznaných psychóz, jejichž propuknutí by analýza mohla uspíšit, případně i vyvolat. (Sám byl schopen se dlouhodobě věnovat lidem trpícím chronickou psychózou, viz výše uvedenou ukázku, v takových případech se spokojil s udržovací psychoterapií.)

​

Cílem terapie je u Junga nalezení "pravého Já". Vybavování nevědomých obsahů oslabuje klientovy osvědčené společenské masky a vnáší nejistotu do výkonu dříve běžných rolí. Terapeut ví, že klient se díky analýze dostává do těžkostí, zisk však stojí za to: vědomí dostává novou příležitost zpracovat jak ty nevědomé tendence, jež vyvstaly během osobního vývoje, tak se dostat do kontaktu s výtvory kolektivního nevědomí. V ideálním případě se přitom osobní nevědomí oslabuje a člověk se posiluje tím, jak se napojuje na archetypální kolektivní nevědomí. Posilovat by se v posledku měly i vazby člověka k lidem a ke světu, měly by být méně sobecké, pružnější, odpovědnější. Pravé Já je tedy rozšíření Já, nové Já, očištěné Já, Já lépe propojené s pudovými sklony, tak s duchovním směřováním lidské bytosti.

​

Bioenergetika

​

Průkopníkem soustavné psychoterapeutické práce s tělem byl v období mezi světovými válkami Wilhelm Reich. Reich se opíral o představu, že všechny psychické i tělesné pochody mají společný energetický zdroj. U lidí psychicky nemocných je zdroj energie zablokován, jejich látková výměna je nedostatečná, napětí se jim hromadí v těch částech těla, v nichž kdysi (rozuměj v dětství) došlo k zabrzdění pudových impulsů. Např. člověk, který měl chuť» ze vzteku někoho kousat, cítí trvalé napětí v čelistech. Staženou oblast nazýval Reich svalovým krunýřem - ten někdy kryje celé tělo, někdy jen jeho část. Nejsnazší cestou uvolnění zablokované energie je intenzivní dýchání. Během něj se dostavují velmi intenzivní - často i nepříjemné - tělesné pocity (např. mravenčení, pocity tlaku, křeče), po nichž tělo spontánně uvolňuje tenzi i zablokované emoce. Klient začne plakat, křičet, smát se, jakoby nezávisle na své vůli. Emoce se vynořují samy, souběžně s nimi se vynořují i vzpomínky, umožňující terapeutovi vyložit význam vybavovaných obsahů. Terapeut může napomáhat odplavování tenze i tím, že rukou tlačí na skupinu svalů, v nichž je klientovo napětí soustředěno. Po jisté době terapeutické práce, obvykle po několika měsících, může klient zažít zvláštní reflex, který jeho tělem proběhne jako vlna následovaná neobvyklým uvolněním. Reich mu říkal orgastický reflex, protože předpokládal jeho úzké spojení se sexualitou. Tento předpoklad už nesdíleli všichni Reichovi pokračovatelé, nicméně vyvolání zmíněného reflexu je mezi nimi dosud považováno za důležitý mezník terapie, jehož dosažení motivuje klienta k další práci na sobě.

​

Bioenergetika je zvláště vhodným terapeutickým přístupem u tzv. psychosomatických nemocí, které klient vnímá především jako poruchy tělesných funkcí. Klient ale musí být ochoten přijmout předpoklad, že ve hře jsou i psychické faktory, a musí mít chuť» pracovat na jejich objevování. Z neurotických potíží jsou pro bioenergetiku vhodným polem ty, jež se zřetelně projevují tělesně. Akutní psychózy se pro tento druh terapie nehodí. Bioenergetičtí terapeuti podávají zprávy o úspěších při léčbě chronických depresí, doporučuji však brát tento optimismus s rezervou.

​

Cílem bioenergetické terapie je uvolnění klientových energetických rezerv, odblokování zón, v nichž se dříve usídlilo napětí, a zpracování souvisejících vnitřních psychických konfliktů. Úspěšně léčený klient je spontánnější, jeho vědomí je rozšířené. Představíme-li si s Lowenem vědomí jako kužel reflektoru, rozšířené vědomí může znamenat buď širší záběr světelného kužele, nebo jeho větší pohyblivost. Klientovy city se s postupem terapie dostávají do většího souladu s jeho myšlenkami, je lépe schopen ztotožnit se s nadosobními principy (jakými jsou např. láska k pravdě, odmítání ničivé agresivity apod.). Toto uznání sjednocujících nadosobních principů nesmí být terapeutem vynucováno, má proběhnout samovolně. Přitakání nadosobním principům završuje proces reorganizace klientovy osobnosti; přijatý princip umožňuje zachovávat rovnováhu tak, jako se hodiny mohou řídit podle pravidelného rytmu svého setrvačníku. Klient pak už nemusí plýtvat energií na rozhodování, na testování různých cest.

​

Skupinová terapie

​

Skupinová psychoterapie vznikla ve dvacátých letech 20. století souběžně v několika zemích, a to nejdříve jako osvěta pro pacienty trpící tělesnými nemocemi. Před druhou světovou válkou ji formovaly psychoanalytické myšlenky šířící se z Evropy do USA. K jejímu masovému rozšíření došlo po roce 1945, s přibývajícími zkušenostmi se propracovávala i teorie, vznikaly různé školy, některé se odkláněly od psychoanalytického soustředění na klientovu situaci v raném dětství (kterou měla objasňovat analýza ve skupině) a začaly klást důraz na to, co se "zde a nyní" děje v psychoterapeutické skupině.

​

Skupinová psychoterapie se opírá o předpoklad, že každý člověk - i ten, který není právě psychicky vyrovnaný - má zachovanou určitou kapacitu k posuzování problémů jiných lidí. I kdyby byl názor jednoho člověka příliš zaujatý, příliš zatížený předsudky či jeho vlastními nevyřešenými problémy, skupinová diskuse vedená odborníkem je schopna tyto hrany obrousit a dospět k hledisku, jež kombinuje porozumění se střízlivým, kritickým hodnocením.

​

Účinnými faktory při skupinové psychoterapii jsou přinejmenším:

​

• příslušnost ke skupině lidí, kteří mají podobný problém (klient si nepřipadá výlučný a osamělý)

• možnost pomáhat druhým (klient si připadá užitečný, zvyšuje to jeho sebevědomí), možnost zpracovat 

• konstruktivně minulé zážitky

• možnost aktivně se učit novým druhům chování

• příležitost k vytvoření nové naděje

 

Optimální velikost skupiny je okolo osmi členů, optimální složení terapeutického týmu jsou dva terapeuti, přičemž sezení více vede jeden z nich a druhý má úlohu koterapeuta. Terapeuti mají být vyškoleni přímo ve skupinové psychoterapii, nikoli jen v jiném druhu psychoterapie.

​

Skupinovou terapeutickou práci komplikuje zejména:

​

• vznik dvojic nebo uzavřených podskupin, jež mají před skupinou svá tajemství

• přítomnost člena, který chce získat pro sebe monopol na mluvení

• tendence několika členů skupiny zapřádat vysoce intelektuální debaty, jež jsou pro ostatní nesrozumitelné

• neproniknutelné mlčení jednoho nebo několika členů skupiny

• dlouhodobé přiřčení role obětního beránka někomu ze skupiny

• nepřítomnost některého klienta či více klientů na sezeních

 

Klienti se někdy před začátkem docházky do skupin obávají "psychické infekce", tj. zatížení problémy druhých. Obávají se i své trémy, bojí se otevřít své problémy, aby nebyli zaplaveni množstvím neuvědomovaných (ale tušených) vnitřních konfliktů, obávají se agresivity a netaktnosti jiných členů skupiny, aniž je ještě viděli atp. Tyto obavy obvykle rychle zmizí po prvních návštěvách skupiny. Je třeba počítat s tím, že asi čtvrtina lidí, jimž je skupinová psychoterapie navržena, odpadá před započetím léčby nebo v jejich prvních dnech. Někteří z nich se o léčbu pokusí až za čas. Sám jsem zažil pacienty, kterým skupinová psychoterapie pomohla až po třech předchozích odpadnutích.

​

Ve skupinách se mohou léčit lidé se všemi typy psychických poruch, neměli by se však vytvářet společné skupiny pro lidi trpící např. psychózami a lidi trpící neurózami. Odlišné druhy osobnostní odolnosti vyžadují odlišný způsob vedení skupin. Terapeutické práci ve skupinách však prospívá, jsou-li skupiny vnitřně různorodé z hlediska věku klientů, jejich vzdělání, profese, hodnotové orientace atp.

​

Nevhodnými kandidáty skupinové psychoterapie jsou lidé extrémně vztahovační, extrémně stažení a nedůvěřiví a lidé extrémně (byť třeba jen slovně) agresivní. Ten, kdo by se v terapeutické skupině chtěl jen předvádět a chtěl ji jen zneužít k odreagování svých jinde těžko uspokojitelných potřeb, do skupinové psychoterapie také nepatří. (Tito lidé jsou skupinami přitahováni, protože jim skupiny poskytují iluzi jeviště s publikem.)